Čtenář z vlaku v 6.27

Název: Čtenář z vlaku v 6.27

Autor: Jean-Paul Didierlaurent

Nakladatelství: Euromedia Group, k.s. - Ikar

Rok vydání: 2015 

Počet stránek: 173

Celkové hodnocení: *****

Zrovna nedávno jsem zažila takové milé setkání s jedním naším čtenářem. Chodí k nám celkem často a půjčuje si básničky, což není zrovna obvyklé. Je to čahnoun, většinou se na mě vesele směje a tak mi zkrátka uvízl v paměti jeho obličej i jméno. Byla jsem domluvená s kolegyní, že půjdeme na koncert kapely 100 zvířat, ale nekoupily jsme si dopředu lístky. On tam stál smutně před klubem a vysvětloval mi, že mu nedorazil doprovod a jestli bych si od něj nechtěla jeden lístek koupit. Chtěla. Dali jsme se do řeči a vyklubal se z toho příjemný večer u vína plný parádní muziky. Tady vidíte, že být pravidelným čtenářem a chovat se hezky ke knihovnicím má někdy své výhody. A jak to bylo v případě Čtenáře z vlaku v 6.27 od Jeana-Paula Didierlaurenta? Taky se mu jeho čtení nějak vyplatilo?

Tato kniha vypráví o Guylainu Vignollesovi. Guylain nevede moc veselý život. Bydlí v malém bytě se zlatou rybkou, které říká Rouget de Lisle a jeho jedinými přáteli jsou bývalý kolega, který přišel při práci o nohy a vrátný, který mluví zásadně ve verších. Jeho práce ho ničí. Osm hodin denně totiž likviduje věci, které miluje. Knihy. Je zaměstnaný jako obsluha obrovského nenasytného stroje, který rozmělňuje staré knihy na odpornou kašovitou hmotu.

Každý den však při čištění útrob této kovové příšery najede Guylain pár stránek, kterým se podařilo vražednému chřtánu jako zázrakem uniknout. Tyto stránky pak doma suší, lisuje a nahlas je předčítá ve vlaku cestou do práce. Svým zvláštním způsobem se tak s nimi loučí a důstojně zakončuje jejich poslání. Jeho život by možná pokračoval v tomto jednotvárném tempu dál, kdyby jednou ve vlaku nenašel flash disk se zápisky osmadvacetileté Julie, toaletářky z obchodního domu.

"Sluch se mi časem vytříbil a dnes umím bez zaváhání rozpoznat každý zvuk, který se ke mně přes zavřené dveře donese, ať už jakkoliv tlumený. Teta se sobě vlastní vydezinfikovanou vševědoucností roztřídila tyto zvuky do tří velkých kategorií. 
V první řadě jsou ty, které roztomile označuje za vznešené. Nenápadné zachrastění spony opasku, tiché zašvitoření zipu, ostré cvaknutí patentního knoflíku, nepočítaje všechno to šustění látek, hedvábí, silonu, bavlny a dalších materiálů, které jim na kůži šelestí, šustí, ševelí a šumí. 
Následují zvuky, kterým se říká zástěrky. Rozpačité zakašlání, předstíraně bujaré hvízdání, spláchnutí, všechny zvuky, které mají potlačit projevy třetí kategorie: plynatost, chrčení, šplouchání, kvičení glazury, žbluňkání při dopadu hmoty do vody, odvíjení role, trhání papíru. 
Za sebe bych ještě přidala poslední kategorii, menší, ale nijak méně zajímavou,  a to kategorii spokojených zvuků, všechna ta odfrknutí a povzdechy uspokojení, které se občas vznesou ke stropu, když se otevřou stavidla a na glazuru mísy padá osvobozující, příliš dlouho zadržovaný proud nebo hlučná lavina obsahu přeplněného střeva."

Začátek knihy byl celkem nuda, až jsem chvílemi měla cukání ji zavřít a uložit k ledu. Jsem však ráda, že jsem to neudělala. Postava toaletářky Julie byla jednoduše skvostná a její zápisky byly v knize jak osvěžovač vzduchu s vůní jarní louky. Popisy jejích pracovních zážitků jsou tak půvabné, lyrické a přitom vtipné, že až žasnete, kolik takové "nečisté" zaměstnání v sobě skrývá krás a jak se dá s pozitivním přístupem udělat zábava prakticky z čehokoli, třeba i z počítání dlaždiček.

Autor mě touto útlou knížkou zcela okouzlil. Na velice malém prostoru s pár postavami dokázal stvořit kouzelný svět zvláštních podivínů. Yvona se slabostí pro alexandriny, Giuseppeho, který hledá svoje nohy ve zrecyklovaných knihách nebo Julii a její úžasnou záchodovou prózu. Diderlaurentovy postavy jako by si dovedly najít v každodenní šedi vždycky nějaký ten svůj barevný ostrůvek. Svoji malou radost, šťastnou chvilku, na kterou se celý den těší a díky níž dokáží přežít a je naprosto jedno jestli je to nová kniha, předčítání v domově pro seniory nebo privátní vydrhnutá záchodová kabinka připravená pro mlsání šuketek.

I když se příběh zdál ze začátku neslaný nemastný, postupně se z něj vylouply postavy jak z Amélie z Montmartru. Z knížky na mě dýchala zvláštní melancholie nad zničenými knihami a zároveň jsem si užívala tu neuvěřitelnou náhodu, že zatoulaný flash disk krásné toaletářky našel muž, který jej dokázal ocenit a ne nějaký moula. A tak, i když moc nevěřím na zázraky, jsem měla na chvíli pocit, že když se věci stát mají, tak se stanou, ať jim bráníme jak chceme a nakonec všechno dobře dopadne...

Jako bonus jsem v knize objevila další skvělou dobrotu - Šuketky. Recept na ně najdete v nejnovějším článku v rubrice Jídlo z knih.

Kdy Čtenář z vlaku v 6.27 rozhodně číst

• máte rádi laskavý a inteligentní humor
• jste v koutku duše romantik
• baví vás divní lidi

Kdy Čtenář z vlaku v 6.27 rozhodně nečíst

• záchodkové vtipy vám přijdou nechutné
• nevěříte na zázraky
• něžné a lyrické příběhy vás nudí

Podobné knihy

• Děvčátko s urnou
• Babička pozdravuje a omlouvá se
• Pěna dní

O autorovi

Jean-Paul Diderlaurent se narodil 2. května 1962. Po studiích v Nancy působil nějakou dobu v Paříži, ale brzy se vrátil do rodného Vosges. Je dlouhodobým zaměstnancem zákaznického servisu telekomunikačního gigantu Orange.
Začínal povídkami, za něž dvakrát obdržel Prix international Hemingway. Kniha Čtenář z vlaku v 6.27 je jeho románovou prvotinou, přesto na sebe strhl velkou pozornost. Práva na něj byla ještě před samotným vydáním prodána do dvaceti pěti zemí světa a následně byl ověnčen několika francouzskými literárními cenami. V produkci je již také celovečerní film.