Muž a žena

Název: Muž a žena
Autor: Michal Viewegh

Nakladatelství: Euromedia Group, a.s. - Ikar

Rok vydání: 2018 

Počet stránek: 293

Celkové hodnocení: **

Tak se nám vrátil. Nebo to alespoň zkouší. Jediný muž, který se v České republice živí pouze psaním a to už od roku 1995. Jak moc se podařilo či nepodařilo Michalu Vieweghovi nakopnout tu rezavou  mašinu vrátit se do hry? Jaký je jeho nejnovější román?

Knížka Muž a žena je složená ze dvou krátkých částí.

První příběh s názvem Family frost vypráví Vincent, pětapadesátník omletý životem. Je rozvedený, jezdí s mrazícím vozem, a jeho staromládenecký život mu ztrpčují dvě rozmazlené pubertální dcery a matka, která má jakýsi vrozený odpor k mužům a ke všemu, co je s nimi spojeno. Svého otce Vincent nezná a jeho matka o něm odmítá mluvit. Teprve až na mnohá naléhání přece jen synovi odhalí totožnost jeho zploditele. A tak nastává den D, kdy má náš hrdina poznat svého otce a jeho dcery dědečka. 

"Poezie zemřela a její zbytky tlejí v zavařovačkách středoškolských češtinářek v přechodu. Poezie je smrtelně infikována reklamními slogany, zadušena sto šedesáti televizními kanály! Seriály, v nichž zištné herecké kurvy hrají různé lžidoktory, podnikatele, zloděje a jiné vychcané zmetky! Poezie je zasypána zasraným popkornem z multikin, je tragicky zbržděna vysokorychlostním internetem, severskými detektivkami a čtyřicetiprocentními slevami v obchodě Alza! Básně jsou masově nakaženy láskou k Česku! Přejel je Hyundai, nejlepší český kombík všech dob, kurva! Básník je červ zavrtávající se do shnilého masa, čtenář poezie je nekrofil mrdající mrtvolu! Poezie je mrtvá, ať žije poezie, píčo!" ječí jeho otec.
Po tomto výkřiku se starosvětsky ukloní - a zhroutí se z pódia do neposekané trávy, kde zůstane ležet."

Hlavní hrdina se trošku krkolomně pokouší o jistý druh rebelství. Snaží se zachovat hrdost tváří tvář svojí nedostatečnosti. Trošku mi připomínal starého psa, který se snaží ze všech sil zaštěkat, aby vlci v okolí věděli, že ještě nepatří do starého železa.Cynický humor, škodolibost, zahořklost, jistá symbolika rodiny a ledu. I tak by se dala charakterizovat tato povídka. 

Druhý příběh, Čarodějka z Křemelky, vypráví mladá atraktivní Dominika s velice silnými dioptriemi, která dokáže číst myšlenky. Jasně vidí, všechny tajné erotické fantazie okolních mužů, v kterých pravidelně hraje hlavní roli. Dá se s takovou schopností vést normální život? Dokáže si najít partnera, kterému tato její vlastnost nebude vadit? Je stoprocentní jednostranná kontrola ve vztahu vůbec možná?

"Nic před tebou nepotřebuju tajit," zopakuje mi klidně (jen málokdy zvyšuje hlas). "Jenom chci mít trochu soukromí. Nemůžeš to pochopit?"
"Ne!"
"Na záchodě se taky zamykáme, ne?"
"Ale proč?!" zaječím na něho. "Protože ty věci, který na záchodě obvykle děláme jsou smradlavý a hnusný. A nikdo nechce lidem ukazovat smralavý a hnusný věci, že jo!?"
"Jo," řekne. "To asi fakt nikdo nechce."
"Takže tvoje myšlenky jsou taky tak smradlavý a hnusný, že se mi je bojíš ukázat?" zaječím na něho demagogicky.
"Ne! Je to jenom přirozená potřeba soukromí!" opakuje znovu. "Miluju tě! Nikoho jinýho nemám. Nehledej v tom probůh nic víc!"

Tahle část byla už krapet zajímavější. I když hlavní hrdinka slyšela hlasy všech, vypíchnuté byly hlavně oplzlosti, kterými ji častovali muži. Tak nějak z toho vyplynulo, že všichni chlapy bez rozdílu věku jsou čuňata a kdyby mohli, opíchají snad každou hezkou holku, která jim zkříží cestu. 

Autor popisuje mezilidské vztahy ze dvou různých pohledů. Podvedený Vincent se snaží pomocí suchého humoru a vulgarit vyrovnat se svojí nezáviděníhodnou situací. Naopak Dominika řeší jak udržet vztah i přes to, že o svém partnerovi ví naprosto všechno. I to hnusný.

I když jako fantasy byla označena druhá část, klidně bych do ní zařadila i první příběh. Velice nepravděpodobná situace byla přemrštěně přetažená do absurdity. Opět se objevuje motiv poškození mozku, v jehož důsledku dochází k nestandardním situacím. Něco podobného použil i v knize Melouch a i tam to působilo krajně nedůvěryhodně.

Musím přiznat, že i když jsem přistupovala k novému Vieweghovi krapet skepticky, měla knížka pár světlých momentů, které mě pobavily. Scéna se školní šatnou, hasičská přilba nebo Vincentovy rozhovory s matkou byly celkem zábavné. Přece jen se však našlo víc věcí, které mě neoslovily. Kromě vulgarismů, které by byly možná trefné, kdyby jich nebylo tolik, mi vadilo opakování celých pasáží i jednotlivých myšlenek. Nejspíš to mělo dramaticky podtrhnout dějovou linku. Mě to však přišlo spíš jako zoufalý pokus o vycpání hluchých míst.

O Vieweghovi je známo, že se ve svých knihách inspiruje osobním životem. I když to vypadá, že se už jakž tak vyrovnal se svojí zdravotní situací, z rozchodu s manželkou se evidentně ještě nevzpamatoval.  Z předmluvy a pak i z příběhů je pořád cítit zahořklost a ukřivděnost.

Na knize se mi nejvíc asi líbila obálka. Opravdu skvěle a profesionálně zpracovaná grafika, která zaujme na první pohled. To je ale bohužel asi vše, co jsem na knize opravdu ocenila. Z obsahu jsem byla poněkud rozpačitá. Oproti Melouchu je sice vidět určitý pokrok, velký návrat mistra se však bohužel nekoná.

Kdy Muž a žena rozhodně číst

• jste skalním fanouškem Michala Viewegha
• máte rádi českou literaturu
• líbí se vám jednoduché příběhy s překvapivou zápletkou

Kdy Muž a žena rozhodně nečíst

• nesnášíte ufňukaný chlapy
• vadí vám vulgární výrazy
• nikdy jste neslyšeli o koprolálii

Podobné knihy

• Melouch
• Bábovky
• Pralinky

Za zajímavý čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Ikar, kde kromě dalších skvělých věciček najdete i  knihu Muž a žena.

O autorovi

Michal Viewegh maturoval roku 1980 na gymnáziu v Benešově, poté vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od začátku studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovaném oboru - učil na základní škole v Praze 5, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Jeho kritikové tvrdí, že píše "podivným stylem" a jeho knihy řadí k tzv. "nízké literatuře". Kromě románů je i autorem literárních parodií (Nápady laskavého čtenáře).