sobota 8. února 2020

Vrány

Název: Vrány
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2020 
Počet stránek: 182









Celkové hodnocení: *****




Pamatujete si na pohádku O dvanácti měsíčkách? Taky vám bylo vždycky líto Marušky, kterou trápila zlá macecha a nevlastní sestra? Původ zla byl zjevný. Macecha byla na Marušku přísná, protože byla hezčí a šikovnější než její vlastní dcera a ona na ni skrytě žárlila. Dávala jí nesmyslné úkoly, aby ji ponížila a zbavila se jí. Pro Marušku byla macecha zlý cizí člověk a když se na konci s dcerou ztratila ve vánici, ulevilo se jí. Co když se k vám ale začne takhle chovat vlastní máma? Copak by vlastní matka neměla milovat všechny svoje děti stejně? Tímto nelehkým tématem se zabývá Petra Dvořáková ve svém velice komorním a temném příběhu Vrány.

Jak to tedy bylo? Žil byl jednou jeden muž a jedna žena a ti měli dvě dcery. Starší Katušku a mladší Barunu. Katuška byla moc hodná a šikovná a maminka ji pořád za všechno chválila. Baruna odmlouvala a byla pro svoji matku jen na obtíž. Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala se mamince zavděčit a ona jí to často dávala najevo. Taky na ni několikrát poštvala i svého manžela, aby jí "ručně domluvil", protože to si zlobivá dcera prostě zaslouží. I když je jí 12 a dávno už to není malá holka....


"Co zas s tou Barčou máte?" zahučí otráveně.
Strašně mě tím naštve. Jako bych za problémy s holkou mohla snad já. "No co zas? Zas tady nechala bordel. A pořád odmlouvá. Pořád!"
Václav mávne rukou. Přesně celej on.
"Co máváš rukou? Kolikrát jí to říkám, a stejně to neudělá."
"A co já s tím?" odpoví Václav, když vidí, že čekám, co on na to.
"Tak jí něco řekni! A ještě je na mě drzá!"
Václav jde ale místo toho k ledničce. Nic neříká. Otevře ji a vyndá si salám a máslo. Potom si na lince vezme tři rohlíky. Je vidět, že začíná bejt naštvanej. Sedne si ke stolu, rohlíky položí na ubrus, i když jsem před něj postavila talířek.
"Musíš to válet po tom stole?" štěknu na něj.
Dá si rohlík na talíř a dál mlčí.
"Tak co uděláš s tou Barunou?"
"To si s ní vyřiď sama," odbude mě.
"Já? Zase já! Proč mám pořád všechno vyřizovat já! Ty si tady sedneš a sedíš a máš to vyřešený."
"Kurva, už mě neser!" vyletí na mě, jako bych já snad dělala něco špatnýho. A přitom jen chci, aby holku taky trochu vychovával.
"Tak si to vyřiď s Barunou!" Trvám na svým a majznu mokrým hadrem na nádobí o linku.
Václav vyletí z kuchyně. Slyším, jak letí do koupelny. Rozrazí dveře. Baruna za ně zase strčila ten koš na prádlo. Pak už se ozývá jen strašnej řev."
(str. 44-45)


Ve vyprávění příběhu se střídá matka a dospívající Bára. Stejné situace popisují ze svého úhlu pohledu a je tak dobře vidět, jak se jejich vnímání světa liší. Dochází k mnoha nedorozuměním a konfliktům, které postupně probublávají na povrch, až si jich všimne mladý učitel přezdívaný Frodo. Dokáže změnit matčin postoj? Naleznou východisko? Pomůže Báře uskutečnit sen a stát se umělkyní?


Kniha zachycuje jen velice krátký časový úsek. Nepitvá co bylo před tím a co potom. Rovnýma nohama se ocitáte uprostřed všedního rodinného života a je jen na vás, na čí stranu se přikloníte. Na stranu matky, které občas "ujedou nervy" nad nezvedeným potomkem, nebo na stranu plaché dívky v pubertě, která si snaží najít své místo na slunci?

Příběh, byť je smyšlený, působí velice autenticky. Bára může být kteroukoli dospívající dívkou ve vašem okolí a stejně tak její matka, knihovnice, může být docela dobře vaší sousedkou. Na první pohled působí rodina spořádaně, slušně, ale na ten druhý se v této dokonalé hladké skořápce objevují nehezké praskliny. 

Nejděsivější na celé knize je fakt, že matka si neuvědomuje, že dělá nějakou výchovnou chybu. Dcera neplní její očekávání a ona se jen snaží, aby z ní vyrostl "slušný člověk". Podle jejích měřítek ji nijak zvlášť hrozně netrestá. Netuší však, že citlivá Bára její chování prožívá úplně jinak. Je zoufalé, jak se Bára snaží ze všech sil matce zavděčit. Chová se podle jejích pokynů, snaží se jí udělat radost, kličkuje mezi nebezpečnými situacemi. Přesto matka není nikdy spokojená. Manipuluje s otcem i s Bářinou sestrou a i když v jedné chvíli se snaží být na Báru milá, spíš jen ulevuje svému svědomí, než aby to myslela opravdově.

Neméně politováníhodnou postavou je i Bářin otec Václav. Žije v domě s dospívajícími dcerami a protivnou fúrií a nedokáže se s tím pořádně srovnat. Manželka ho odmítá, neustále mu něco vyčítá, protože ani on se nechová podle jejích představ. V důsledku toho, v návalu vzteku a frustrace, neváhá na neposlušnou dceru kvůli drobnosti vztáhnout ruku.

Poslední členkou rodiny je Bářina sestra Kateřina. Ta v příběhu sice hraje vedlejší roli, ale i tak vás napadne, co za pokřivenou ženu vyroste z dívky, která žije v takové prostředí a den co den vidí podobná příkoří. Kateřina je sice matkou protěžovaná, ale troufnu si tvrdit, že ani ona nemá šťastné dětství a že jednou se bude chovat podobně jako matka.

Po přečtení si nejspíš budete klást otázku, jak je možné, že se tyhle věci vůbec neodhalí. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že to není tak snadné.  Sociálka ani učitelé tyto případy neřeší. Proč taky. Když děti mají dobré známky ve škole a nedělají nějaké velké nepřístojnosti, není důvod se jimi zabývat.  A že občas reagují trošku divně? Cloumají s nimi hormony, není se čemu divit.... Rodičům taky často nedochází, že jednají nějak špatně. Doma je taky tak vychovávali a taky nějak vyrostli. No a děti nic jiného neznají a nemůžou srovnávat, tak je ani nenapadne, že je něco v nepořádku.  

Osobně jsem něco hodně podobného prožila. V dospělosti jsem pak s rodiči neměla zrovna vřelé vztahy a brzo jsem se odstěhovala. Když jsem pak měla vlastní děti, vytěsněné vzpomínky se vrátily a já si uvědomila, že tohle pro svoje potomky nechci. Nejsem dokonalá maminka, co si budeme nalhávat. Taky bývám unavená a pěkně nevrlá medvědice. Přesto se snažím svým dětem naslouchat, mluvit s nimi a mít je ráda takové, jací jsou. Raduji se s nimi nad jejich úspěchy a povzbuzuji je, když se jim nedaří. A když je svět úplně špatně, zalezeme si pod deku s miskou zmrzliny a koukáme na pohádky.  Zkrátka a dobře snažím se dělat věci tak, jak bych si přála, aby je byla bývala dělala moje máma. 

Motiv "zlé matky a týrané dcery" se u Petry Dvořákové neobjevuje poprvé. Kdo četl Chirurga ví, kdo nečetl, doporučuji přečíst. Tam se postava opravdu nesnesitelné manželky a matky také mihla a i když kniha není vyloženě o ní, zanechala v mé paměti hlubokou brázdu. Ve Vránách se pak autorčino tažení proti násilí na dětech rozhořelo na plný plyn a je to jen dobře. Téma to není příjemné ani populární, ale je potřeba o těchto věcech mluvit.

Ne vždycky je násilí zjevné. Někdy se plíží pod povrchem a ne vždycky se podaří ho včas rozpoznat a správně zareagovat. Snad tato knížka pomůže  přerušit začarovaný kruh a matky dospívajících dcer si uvědomí, že jejich holčičky potřebují víc pochopení a snad dcery pochopí, že některé chování rodičů není úplně v pořádku.



Kdy knihu Vrány rozhodně číst
  • Máte dospívající děti a občas z nich lezete po zdi
  • Hledáte krátký příběh s hutným obsahem
  • Občas se potřebujete připomenout, že svět není jen bílý, ale i černý

Kdy knihu Vrány rozhodně nečíst
  • Vadí vám jakákoliv forma ponižování a příkoří
  • Komorní psychologické romány nejsou nic pro vás
  • Nesnášíte české autorky



Podobné tituly



O autorce


Petra Dvořáková se narodila v roce 1977 a do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za které obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly - biograficky laděný Já jsem hlad (2009) a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro mladé čtenáře napsala také Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Román Dědina (2018) a Chirurg (2019) se zařadili mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy.


6 komentářů:

  1. Od autorky jsem ještě nic nečetla, ale na Vránu se chystám! Nečetla jsem ani jednu negativní recenzi a to nadšení ze všech doslova ..cáká" :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to asi tím, že její knihy jsou jako nastavené zrcadlo. Je v nich tak trochu z každého z nás, každý se v nich aspoň malinko najde a i když to nejsou lehká témata, je v nich schovaná i trocha soucitu a porozumění. Tak asi proto ;-) Jinak za mě top je Dědina. Ta je tak děsně upřímná, až ji miluju :-D

      Vymazat
  2. Vrány mě rozsekaly... polovinu knihu jsem probrečela a po dočtení jsem málem místo kapesníku potřebovala ručník na slzy... neskutečně silné... ten závěr, nemám slov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já teď čekám na Soběstačného. Taky těžké téma. Má vyjít někdy v dubnu a nejspíš to bude podobná pecka...

      Vymazat
  3. Další kniha, kterou mám dlouho na seznamu. Už jsem ji měla v ruce, otevřela, přečetla pár řádků někde uprostřed a zděšeně vrátila do regálu. Tohle přece nechci číst. Ale jo, nedá mi to a chci si to přečíst. Brzy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to tak mám s filmem Psí poslání. Jednou se na to určitě podívám, ale dnes to ještě nebude :-)

      Vymazat