Autor: Anders Rydell
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2017
Počet stránek: 480
Slova jsou velice mocná zbraň a historii píší vítězové. Tuhle věc velice rychle a velice dobře pochopil nejenom Adolf Hitler, ale i Lenin a Stalin. Perfektně zvládnutá propaganda dokázala strhnout mocnou názorovou vlnu, která přispěla k hromadnému vyhlazování nepohodlných myšlenek. Jak probíhalo plánované mrzačení kulturního dědictví? Co se dělo za zdmi slavných knihoven?
Zloději knih nám ukazuje historii hned v několika rovinách. Dozvíte se o ničení a rabování nepohodlné literatury, které probíhalo v Německu, Nizozemí, ve Francii, v Itáli, Polsku i na území Ruska, kdy v zápalu boje proti jiným národům a snaze vyhladit všechny stopy po jejich kultuře skončily na hranici tisíce svazků. A pak je tu snaha o nápravu a dohledání původních majitelů podle nejrůznějších značek a exlibris. I když se většinou nejedná o nijak vzácné tisky a často jde doslova o mravenčí práci, přesto se knihovníci snaží napravit činy svých předchůdců.
"V několika případech se jim podařilo předat knihy přímo těm, kteří přežili holokaust. Jedním z nich byl Walter Lachman, německý Žid z Berlína,kterého jako mladíka spolu s babičkou deportovali v roce 1942 do Lotyšska. Tam jeho babičku zavraždili, ale Lachmana poslali do koncentračního tábora Bergen - Belsen, kde byla ve stejné době vězněna i Anne Franková. Ta zemřela zřejmě na tyfus jen měsíc před tím, než tábor v dubnu 1945 osvobodila britská armáda. Lachman měl štěstí a přežil, ačkoli také těžce onemocněl. Po válce emigroval do USA.
O 67 let později mu jeho známý vyprávěl, že v časopise Der Spiegel četl článek o ukradených knihách v Ústřední a zemské knihovně v Berlíně. V časopise otiskli také úryvky z několika knížek včetně dětské knížky, jež dříve patřila Lachmanovi - byly to pohádky pro židovské děti, které dostal od svého učitele.
"Sám sem přijet nemohl, ale jeho dcera přicestovala až z Kalifornie. Z dětství mu zbylo jen pár fotografií a čepice. kterou nosil v koncentračním táboře. Jeho dcera nám řekla, že o minulosti nikdy moc nemluvil, ale když dostal tuhle knihu, o všem se rozpovídal. Tahle událost ho přiměla k tomu, aby se svěřil se svým příběhem. A teď ho vypráví ve školách," prozrazuje Sebastian Finsterwalder, a dodává, že je to jen jeden z příkladů, proč je jejich práce důležitá."
Autor nám ve své knize velice příjemnou a čtivou formou poodhaluje příběhy a osudy lidí, kteří knihy nejen ničili, ale také zachraňovali. Snaží se nestranně popsat historické události v souvislosti se starými tisky. Dozvídáte se osobní příběhy knihovníků, snažících se o záchranu tohoto zvláštního kulturního dědictví.
Začátek knihy mi přišel lehce rozvláčný. Přece jen jisté povědomí o praktikách německých oddílů jsem už měla. Pro mě zajímavější informace se skrývaly až v druhé třetině knihy, kdy se autor pustil do jiných destinací než Německa a společně s ním jsem mohla procestovat slavné knihovny celé Evropy.
Bylo nesmírně zajímavé sledovat dějiny válečné Evropy z pohledu těchto tichých svědků a bylo nesmírně děsivé vidět ta čísla, to množství zničených a přeživších knih, které čekají na zpracování. Snad se podaří a i ony se jednou shledají se svými majiteli.
Moje babička byla učitelka češtiny. Zažila a přežila obě světové války. Jako malou mě učila, že s knihami se nehází, netrhají se, nečmárá se do nich a měly by se chovat v úctě. Za dob jejího mládí byly knihy vzácnost a k mnoha měli jejich majitelé silné osobní citové vazby. Dnes, kdy nakladatelství chrlí jeden titul za druhým, nám to už ani nepřijde. Přesto i v mojí knihovně se najde pár svazků, které bych nedala ani za nic. Po přečtení Zlodějů knih, mám nesmírnou potřebu vytvořit si vlastní exlibris a svoje knihy si nějak označit, aby si vždy našly cestu domů.
Na závěr mi dovolte jedno video, které se textem sice od tématu lehce vzdaluje, ale zas na druhou stranu vypovídá o naší současné společnosti a hoří tam velká spousta knížek.
Zloději knih nám ukazuje historii hned v několika rovinách. Dozvíte se o ničení a rabování nepohodlné literatury, které probíhalo v Německu, Nizozemí, ve Francii, v Itáli, Polsku i na území Ruska, kdy v zápalu boje proti jiným národům a snaze vyhladit všechny stopy po jejich kultuře skončily na hranici tisíce svazků. A pak je tu snaha o nápravu a dohledání původních majitelů podle nejrůznějších značek a exlibris. I když se většinou nejedná o nijak vzácné tisky a často jde doslova o mravenčí práci, přesto se knihovníci snaží napravit činy svých předchůdců.
"V několika případech se jim podařilo předat knihy přímo těm, kteří přežili holokaust. Jedním z nich byl Walter Lachman, německý Žid z Berlína,kterého jako mladíka spolu s babičkou deportovali v roce 1942 do Lotyšska. Tam jeho babičku zavraždili, ale Lachmana poslali do koncentračního tábora Bergen - Belsen, kde byla ve stejné době vězněna i Anne Franková. Ta zemřela zřejmě na tyfus jen měsíc před tím, než tábor v dubnu 1945 osvobodila britská armáda. Lachman měl štěstí a přežil, ačkoli také těžce onemocněl. Po válce emigroval do USA.
O 67 let později mu jeho známý vyprávěl, že v časopise Der Spiegel četl článek o ukradených knihách v Ústřední a zemské knihovně v Berlíně. V časopise otiskli také úryvky z několika knížek včetně dětské knížky, jež dříve patřila Lachmanovi - byly to pohádky pro židovské děti, které dostal od svého učitele.
"Sám sem přijet nemohl, ale jeho dcera přicestovala až z Kalifornie. Z dětství mu zbylo jen pár fotografií a čepice. kterou nosil v koncentračním táboře. Jeho dcera nám řekla, že o minulosti nikdy moc nemluvil, ale když dostal tuhle knihu, o všem se rozpovídal. Tahle událost ho přiměla k tomu, aby se svěřil se svým příběhem. A teď ho vypráví ve školách," prozrazuje Sebastian Finsterwalder, a dodává, že je to jen jeden z příkladů, proč je jejich práce důležitá."
Autor nám ve své knize velice příjemnou a čtivou formou poodhaluje příběhy a osudy lidí, kteří knihy nejen ničili, ale také zachraňovali. Snaží se nestranně popsat historické události v souvislosti se starými tisky. Dozvídáte se osobní příběhy knihovníků, snažících se o záchranu tohoto zvláštního kulturního dědictví.
Začátek knihy mi přišel lehce rozvláčný. Přece jen jisté povědomí o praktikách německých oddílů jsem už měla. Pro mě zajímavější informace se skrývaly až v druhé třetině knihy, kdy se autor pustil do jiných destinací než Německa a společně s ním jsem mohla procestovat slavné knihovny celé Evropy.
Bylo nesmírně zajímavé sledovat dějiny válečné Evropy z pohledu těchto tichých svědků a bylo nesmírně děsivé vidět ta čísla, to množství zničených a přeživších knih, které čekají na zpracování. Snad se podaří a i ony se jednou shledají se svými majiteli.
Moje babička byla učitelka češtiny. Zažila a přežila obě světové války. Jako malou mě učila, že s knihami se nehází, netrhají se, nečmárá se do nich a měly by se chovat v úctě. Za dob jejího mládí byly knihy vzácnost a k mnoha měli jejich majitelé silné osobní citové vazby. Dnes, kdy nakladatelství chrlí jeden titul za druhým, nám to už ani nepřijde. Přesto i v mojí knihovně se najde pár svazků, které bych nedala ani za nic. Po přečtení Zlodějů knih, mám nesmírnou potřebu vytvořit si vlastní exlibris a svoje knihy si nějak označit, aby si vždy našly cestu domů.
Na závěr mi dovolte jedno video, které se textem sice od tématu lehce vzdaluje, ale zas na druhou stranu vypovídá o naší současné společnosti a hoří tam velká spousta knížek.
Kdy knihu Zloději knih rozhodně číst
- zajímáte se o historii 2. světové války
- milujete knihy a knihovny
- máte doma alespoň jednu knihu, kterou byste nedali za nic na světě
Kdy knihu Zloději knih rozhodně nečíst
- knihy pro vás nemají žádnou citovou hodnotu
- dějiny vás nezajímají
- nesnášíte knihovny
Za skvělý čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Kniha Zlín, kde kromě titulu Zloději knih najdete i další super knížky.
O autorovi
Anders Rydell (1982) je novinář a spisovatel, ve své tvorbě se soustředí na aktuální výbušná společenská témata, z nichž některá mají počátek v desetiletí vzdálené minulosti. V roce 2009 prorazil knihou De svenska fildelarna som plundrade Hollywood (Piráti. Švédové, kteří vyrabovali Hollywood), následovalo Noll Noll – Decenniest som förändrade världen (2010, Nula nula. Desetiletí, které změnilo svět) a kritikou oslavované Plundrarna – Hur nazisterna stal Europas konstskatter (2013, Rabování. Jak nacisté vykrádali evropské umělecké sbírky, česky 2015), které se dočkalo nominace na významnou švédskou literární cenu Augustpriset. Při práci na této knize pochopil, že ještě strašnější podobu než krádeže uměleckých děl mělo nacistické rabování knižních sbírek. V roce 2015 proto následuje volné pokračování Zloději knih. Pátrání po zmizelých knihovnách, v němž rozkrývá způsoby, jakými se nacisté zmocňovali veškeré knižní produkce na obsazených územích, a zejména cíle, jichž tím chtěli dosáhnout. Odhaluje osudy velkých institucionálních i drobných soukromých knihoven, které měly jedno společné – pro své majitele a komunity čtenářů byly nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.
Zrvona dneska jsem ji začala číst! A zatím tedy velká spokojenost.
OdpovědětVymazatHodně zajímavých věcí a čte se to opravdu dobře. Hodně k zamyšlení. Užij si čtení ;-)
Vymazat