Proč jsem se odmlčela aneb bacha na plcha

Na nějakou dobu jsem si od čtení i psaní musela dát pauzu. Proč jsem se odmlčela? Co se stalo? Může za to plch. Malý zákeřný a zatraceně rychlý hlodavec našich luhů a hájů, díky kterému se mi stalo to, co se mi stalo. Ale pěkně popořadě...

Jednou ročně s kamarády jezdíme do kempu Ganesh na Drozdovskou pilu. Nádherné místo v lůně přírody, kde široko daleko není žádný signál. Holandští majitelé, Marijke a Bart, jsou naprosto úžasní a svolní pro každou lumpárnu. Prostě ideální místo, kde se může celá banda slézt i s drobotinou a trošku  si zablbnout.

V úterý večer, před svátkem mistra Jana Husa, jsme dojeli, postavili stan a trošku se zabydleli. Ráno jsme začali chystat chatku, kde se mělo společně vařit a kde měly spát nejmenší děti. V prvním patře se ale zahnízdil plch. Prcci řvali jak o život a já coby statečná teta se jala s mikinou plcha honit. Jenže jsem koukala víc po hlodavci než po tom, kam šlapu, a tak jsem stoupla bohužel do prázdna. Sletěla jsem ze schodů z prvního patra. Dopadla jsem na kostrč, zády na schody a zůstala bezvládně na zemi... 

Jak už jsem psala, kemp je mimo signál a civilizaci vůbec. Takže než se ke mě dostala sanitka, ležela jsem na zemi nějakých 30 minut, které mi připadaly jako celá věčnost. Přikrytá dekou jsem zírala do stropu, bojovala se šokem a snažila se anglicky konverzovat s Marijkou (česky moc neumí), že to vlastně nic není, že za pár dní budu určitě běhat jako srnka. Co mi běželo hlavou? Hlavně ať mě takhle nevidí moje děti, protože to bych se neudržela, brečela bych jak želva a to by byl konec. A ještě že jsem si ráno vzala to hezké spodní prádlo. Ženská no...

Když přijela sanitka, dostala jsem včeličku, po které mi bylo, jako kdybych vypila láhev vína. Všechno bylo milé, hřejivé a houpavé. Přesunuli mě do oranžové nafukovací peřinky, šoupli do sanitky a už se jelo. Bohužel omamná látka měla celkem nepříjemné vedlejší účinky. Zvracet za jízdy v sanitce v horizontální poloze je věc, kterou fakt nechcete zažít.

Historka, jak jsem honila veverku (že to byl plch jsme identifikovali později), měla na pohotovosti v Šumperku velký úspěch. Nejspíš uvítali, že konečně přijel někdo, kdo nemá silniční vyrážku z koloběžek z Dlouhých Strání. Snad i proto jsem na uvítání dostala další včelky do prdelky a odvezli mě na rentgen. Tam nade mnou stáli dva mladíci a řešili, jak mi sundat podprsenku. Já jim bohužel pomoct nemohla a nadopovaná oblbovákama jsem se situací i celkem bavila. Pánům to trvalo, jako kdyby to v životě nedělali. Nakonec se ale dílo podařilo a snímečky jsme pořídili. Na SONU mi pak pro změnu sundávali kalhotky. Bylo veselo...

Pan doktor mě pro jistotu poslal ještě na CT. Tam zjistili, že to odnesly 2 hrudní obratle. Převoz nebyl možný a kvůli svátkům mi nemohli vydat ani ortézu.  Zlomenina se naštěstí jevila jako klidná. Žádný otok, který by tlačil na míchu, žádná vyhřezlá ploténka, žádné úlomky kostí, takže operaci jsem tentokrát zdárně unikla. Přesto jsem mohla na veškeré skotačení zapomenout. A tak, po 6 vyčerpávajících hodinách, začal můj týdenní pobyt na chirurgickém lůžkovém oddělení v nemocnici Šumperk. Rozkaz zněl jasně - ležet, ležet a zase ležet. 

Celý ten týden se neskutečně táhl. Nejhorší byla asi druhá noc a třetí den. To jsem dostala na spaní nějaký sajrajt, po kterém jsem ráno myslela, že se vyzvracím z podoby. A k tomu, jako bonbonek, magnetická rezonance. Nechápu, který chlap navrhl dveře tak, aby jimi neprošla nemocniční postel. Musela jsem tedy ve svém stavu 4x "přesedat" na různá lůžka. Z postele na menší vozík, z vozíku na lůžko do tunelu a zase zpátky. Nikdo mi nepomohl, sestřičky byly jen dvě a ty měly plné ruce s tím, aby postele držely u sebe a nerozjely se jim. Večer jsem byla ztrhaná jak samica a pravidelně kontrolovala, jestli ještě cítím nohy.    

Další zlatý hřeb mého pobytu byla podložní mísa. Se spoustou věcí si nelámu hlavu a stydím se málokdy, ale čůrat na posteli je prostě průšvih. Naštěstí první dny jsem byla na pokoji sama. Sestřičky byly chápavé a nechávaly mi dostatečné soukromí. Zásadní bylo ticho, zavřené oči a lehké pobrukování. Pak to šlo. Hůř bylo, když cca po 4 dnech andělé v modrém zpozorněli a začali po mě vyžadovat i č. 2. Na kakání však nepomohlo ani broukání. Dostala jsem tedy na výběr - sirup nebo čípek. V zájmu zachování alespoň nějaké důstojnosti jsem přistoupila na siroupek. Ta sladká čura mě ale prohnala takový způsobem, že veškeré dekorum po prvních minutách vzalo za své. Fakt jsem byla vděčná za samostatný pokoj a nanejvýš profesionální přístup nemocničního personálu.

Sestřičky byly na mě vůbec všechny hrozně milé. Sice se neustále měnily, protože byly svátky a dovolené, takže pořád dokola vysvětlovat, co jsem to vlastně dělala, bylo celkem únavné, ale i tak byly neskutečně chápavé, pohodové a ohleduplné. Byla jsem panenka, děvčátko, zlatíčko, miláček i kočička. Postupně jsem se naučila v leže jíst, pít, umývat se, prostě za pár dnů nám to klapalo jak po 10 letech manželství.

Po týdnu jsem konečně vyfasovala korzet. Popravdě jsem čekala spíš krajky a satén, nebo něco ve stylu Wonder Woman. Nevzhledný "baťoh" na suché zipy moc sexy nevypadal, ale co, je to na chození a ne pro parádu, že. S dopomocí jsem se do toho udělátka nějak nasoukala a vyrazila na svoji první cestu na WC. Neskutečně se mi motala hlava a když jsem v zrcadle uviděla tu guču, co mi udělaly týden nemyté vlasy, myslela jsem, že budu brečet. Vidina samostatnosti mě však hnala kupředu a tak jsem se vykašlala na to, jak vypadám a nakonec jsem to přece jen dala. Během dne jsem se naučila ortézu nasazovat i sundávat a vůbec zvládnout veškerou manipulaci.  Za odměnu jsem na druhý den mohla jet slavnostně domů. 

První dny doma, než jsme si natrénovali nějaký systém, bylo krapet obtížných. Nemůžu sedět a z lůžka mám povoleno vstávat pouze bokem přes kyčel. Něco jako když baletky tančí Labutí jezero a jedna z labutí umírá. Zatím moje labuť vypadá spíš jak husa v posledním tažení, ale věřím tomu, že časem to přijde. Každopádně s vděčností vzpomínám na hodiny zdravotního pilates u Lidušky, kdy jsme právě toto trénovaly.

Ještě nejsem úplně samostatná, přesto po 14 dnech zvládnu dojít sama na WC a připravit si jídlo. Se sprchou teda potřebuji trochu pomoct, ale i tak je to pro mě obrovský pokrok. Navíc tu mám pár nových vychytávek. Kromě neskutečně vysokého záchodového prkýnka mi dovezli tuhle totální frajeřinu - Rica stativ. Díky němu můžu celkem pohodlně psát i vleže na zádech. Stabilní, jednoduché uchycení, lehká manipulace. Mám ho zatím jen půjčený, ale vážně uvažuji, že si ho nechám.

Někdo říká, že všechno má v životě svůj důvod. Já na karmu, osud a podobné blbiny moc nevěřím. Přesto mě tato zkušenost změnila. Víc si vážím času, který trávím se svými blízkými, protože stačí málo a můžu o něj přijít. Jsem vděčná za to, že jsem nedopadla hůř a nejsem odkázaná na pomoc ostatních napořád. Jsem šťastná, že nejsem sama  a že mám kolem sebe rodinu a přátele, kterým na mě záleží a kteří přispěchají na pomoc, když je potřebuji. A v neposlední řadě už vím, že plch není veverka  a že pokoušet se ho chytit je zatraceně blbej nápad ;-)