Název: Dědina
Autor: Petra Dvořáková
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2018
Počet stránek: 260
Celkové hodnocení: *****
Můj táta pochází z vesnice a já sama jsem se narodila a žiji na malém městě v srdci Moravy. Mám tak celkem dobrou představu, jaké to je, když vám sousedi koukají do talíře. Talíř najdete i na obálce knížky Petry Dvořákové Dědina, kterou jsem si dovezla z veletrhu Svět knihy, četla ji na dovolené v Itálii a minulý týden jsem neváhala jet kvůli setkání s autorkou do rozkopaného Brna.
Kniha nemá žádnou opravdu výraznou hlavní dějovou linku. Jedná se v podstatě o několik příběhů, které spojuje to, že se odehrávají v jedné blíže nespecifikované vesnici. Potkáte zde Marunu z obchodu, která se snaží s každým vycházet, jejího muže, sedláka Josefa, jehož životním cílem je udržet hospodářství vrácené v restituci a taky jejich syna Zbyňu, kterého zajímá jen to, jak se vyhnout práci. Taky je tu Láďa, proutník a řezník v jedné osobě, jeho akurátní žena Marcela, která s ním má 3 děti, zoufalá a naivní Jituna, hubatá Heluna, neposlušná Petruna a spousta dalších postav a postaviček, jak vystřižených z Troškových filmů. A protože je to knížka o dědině a z dědiny, začíná pořádně zostra - zabíjačkou....
"V sobotu ráno před pátou vyrazím ke Střechovi. Zima je jak v psirni, ale tak to má na zabijačku bejt. Sice ještě není sníh, ale takový dva tři pod nulou. A dobře tak. Jak je trochu teplo, lezou po mase muchy, ani tak dobře nevychladne, jak by mělo. V létě zabíjím jen, když je nejhůř. Třeba když si prase zlomí nohu, s tím se nic nenadělá, to se musí porazit, i kdyby byl červenec. Ale když chce někdo na léto jen tak, to nedělám rád.
Tonda už stojí před vratama a čeká na mě. Je to poctivej chlap, pořádnej, má to sice doma malý, v kůlni takovej chlívek, že se tam to prase sotva otočí, ale pořádek. Alena má už taky všechno připravený, je tam ještě jeho švagr, jezdí každej rok pomáhat, tak už se taky známe. Tonda vytáhne rum, všichni tři do sebe kopneme panáka a jdeme na to. "
(str. 35-36)
Knížka je specifická hlavně použitým jazykem. Hned v úvodu najdete krátký slovníček výrazů, který vás zhruba připraví na to, co vás čeká. Autorka totiž vzala nářečí svého rodného kraje a naprosto přirozeně ho zakomponovala do příběhu. Na jednu stranu je to naprosto geniální a čtenáře to přímo vtáhne do venkovského života. Na stranu druhou to hodně knihu limituje, protože tohle přeložit do angličtiny nebo jiného neslovanského jazyka snad ani nejde.
Jedním z témat, které se v knize objevují, je mezigenerační konflikt. Ten je dobře vidět na příběhu Maruny, Josefa a Zbyni. Rodičům pomalu dochází síly a na hospodaření nestačí a jejich syn nemá k půdě vůbec žádný vztah a nejradši by se tohoto břemene zbavil. Dochází k nejrůznějším třenicím a sporům, které kulminují až na samou mez únosnosti.
Autorka se dotkla snad všech lidských nešvarů. V knize narazíte na závist, nevěru, krádež i neúctu ke svým bližním. Každý zde má nějaký ten vroubek, nikdo není úplně čistý. Jediná jistota je, že ostatní ho za jeho zády velice důkladně proberou.
Kniha je výjimečná i propracovaností postav. Velice snadno se dokážete ponořit do osudů jednotlivých aktérů a i když jejich skutky odsuzujete, zároveň i chápete příčinu jejich jednání. Autorka svoje hrdiny před čtenáři obnažuje až na kost a ukazuje, že i tvrdá slupka ukrývá dobré srdce a naopak.
Jedním z témat, které se v knize objevují, je mezigenerační konflikt. Ten je dobře vidět na příběhu Maruny, Josefa a Zbyni. Rodičům pomalu dochází síly a na hospodaření nestačí a jejich syn nemá k půdě vůbec žádný vztah a nejradši by se tohoto břemene zbavil. Dochází k nejrůznějším třenicím a sporům, které kulminují až na samou mez únosnosti.
Autorka se dotkla snad všech lidských nešvarů. V knize narazíte na závist, nevěru, krádež i neúctu ke svým bližním. Každý zde má nějaký ten vroubek, nikdo není úplně čistý. Jediná jistota je, že ostatní ho za jeho zády velice důkladně proberou.
Kniha je výjimečná i propracovaností postav. Velice snadno se dokážete ponořit do osudů jednotlivých aktérů a i když jejich skutky odsuzujete, zároveň i chápete příčinu jejich jednání. Autorka svoje hrdiny před čtenáři obnažuje až na kost a ukazuje, že i tvrdá slupka ukrývá dobré srdce a naopak.
Dědina ve mě zanechala hlubokou brázdu. Jsou v ní pojmenovány veškeré nešvary venkovského života a najdete v ní snad všechny vesnické archetypy. Napříč generacemi ukazuje, jaké to je bydlet někde, kde každý ví o každém skoro všechno a to, co neví, si velice rychle domyslí.
Dědina však neukazuje jen to, jaký je život na vesnici hrozný. Najdete v ní i pár dobrých věcí. Ukazuje semknutost a pospolitost vesničanů a především důležitost umění odpouštět. Polknout tu hořkou pilulku, sklonit hlavu a omluvit se, protože soused, s kterým se dnes do krve hádáte, vám zítra může zachránit život. To je podle mě asi ten nejvýraznější odkaz a nejspíš jediná pozitivní věc, kterou v knize najdete.
Dědina však neukazuje jen to, jaký je život na vesnici hrozný. Najdete v ní i pár dobrých věcí. Ukazuje semknutost a pospolitost vesničanů a především důležitost umění odpouštět. Polknout tu hořkou pilulku, sklonit hlavu a omluvit se, protože soused, s kterým se dnes do krve hádáte, vám zítra může zachránit život. To je podle mě asi ten nejvýraznější odkaz a nejspíš jediná pozitivní věc, kterou v knize najdete.
Knížka mě zasáhla natolik, že jsem nadšeně kývla na setkání s autorkou, které pořádal Jakub Pavlovský v rámci BOOK'S CALLING Clubu v Brně. Petra Dvořáková je výjimečná osobnost. Povídat si s ní byla opravdu radost. Hodně toho v životě zkusila a nejspíš díky tomu má tak jasně uspořádané priority a vyzařuje z ní jakási nedefinovatelná příjemná pohoda.
Zaujalo mě, s jakou láskou mluvila o jednotlivých postavách. Skoro jako o svých dětech. Došlo mi, že všichni, kromě těch svých špatných stránek, mají v sobě i něco pozitivního. U některých je to sice ukryto hodně hluboko, ale nejdete to tam. Nejoblíbenější postava Petry Dvořákové je prý řezník. Snad proto, že i když kolikrát ujede, vždycky se k té svojí Marcele a dětem nakonec vrátí.
V neposlední řadě bych taky ráda pochválila obálku. Zvolená barevnost i struktura je naprosto dokonalá. Lucie Zajíčková je skvělá grafička a Dědina se jí opravdu povedla. Jeden malý tip pro zvědavce - na rubu košilky najdete vlastnoruční autorčin nákres dědiny pro lepší orientaci v ději i pro zasmání.
Knížka Dědina je jednou z nejzajímavějších českých knih, které jsem letos četla. Je z ní cítit autorčina vyzrálost a jasný pohled na svět. Ukazuje chyby svých postav, vysvětluje proč jednají tak, jak jednají. Zároveň je však neodsuzuje ani neomlouvá. Ukazuje věci v širších souvislostech a je jen na čtenáři, jestli její hrdiny pochopí nebo odsoudí.
Díky Dědině jsem se vrátila do dětských let, na vesnici k bábě a dědovi a můžu říct jen jedno - jsem nesmírně šťastná, že tam nemusím žít.
Díky Dědině jsem se vrátila do dětských let, na vesnici k bábě a dědovi a můžu říct jen jedno - jsem nesmírně šťastná, že tam nemusím žít.
Kdy knihu Dědina rozhodně číst
- zajímá vás, jak na takové dědině chodí
- nevadí vám nespisovná čeština
- rádi nahlížíte pod povrch
Kdy knihu Dědina rozhodně nečíst
- myslíte si, že nic lepšího, než život na vesnici není
- pokud knížka nekončí velkým happyendem, býváte zklamaní
- nedokážete odpouštět
O autorce
Petra Dvořáková je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny, za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí. Kniha Julie mezi slovy byla oceněna Zlatou stuhou a cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čternářství. Dalšími autorčinými knihami pro mladé čtenáře jsou Flouk a Líla a Každý má svou lajnu. Autorka pravidelně spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.
Žádné komentáře:
Okomentovat