Název: Skleněný pokojAutor: Simon Mawer
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2018
Počet stránek: 408
Celkové hodnocení: *****
Kultovní román o osudech obyvatel brněnské vily Tugendhat, Skleněný pokoj, vychází v Knize Zlín již potřetí. První byla vydaná v roce 2009 s obálkou laděnou do hněda, pak v roce 2013 s blankytně modrým obalem a teď znovu, v roce 2018, s šedivým minimalistickým obrázkem. Osobně se mi asi nejvíc líbí modrá varianta, ale i ta letošní verze má něco do sebe. Co však je po obalu, když vnitřek je pořád stejný, že. Jaký obsah tedy ukrývá tato kráska s různými tvářemi? Co je na ní tak výjimečného, že se nakladateli vyplatí vydat stejný titul hned třikrát?
Hlavní postavou není ani muž, ani žena, ale dům. Autor velice originálně a čtivě na pozadí známé funkcionalistické brněnské vily ukazuje život jejích majitelů, Landauerových, v čase první republiky. Stejně jako ona jsou obyvatelé vily mladí, hrdí a sebevědomí. Vše se však změní ve chvíli, kdy do země vstoupí nacisté a židovští manželé musí narychlo opustit svoji vilu i zemi. Tím však příběh nekončí. Vila žije dál svým vlastním životem a střídají se v ní další majitelé, odehrávají se další příběhy...
"Sestupují do skleněného pokoje. Prostor je prázdný, jako scéna, když herci odejdou, světla zhasnou, spustí se opona a zbudou jen kulisy připravené pro další představení. "Teď se dívej," řekne Hana a zmáčkne tlačítko na zdi. Závěsy se za slabého vrnění skrytého elektrického motorku roztahují a odkrývají celou šíři oken. Večerní slunce zalévá stoly, židle i veškeré měřící přístroje.
"Podívej," ukazuje Hana.
Na onyxové stěně se odehrává cosi pozoruhodného, světlo zapadajícího slunce proudící do místnosti obrovskými okny se v hloubi kamene shromažďuje, probleskává uvnitř jako plamen a naplňuje onyx červení a zlatem. Střet slunce s kamenem působí magicky, jako zjevení komety nebo zatmění, jako zázrak. Nebo zlé znamení. Pekelné ohně.
"Tohle nebylo v plánu," říká mu Hana. "Nikdo to netušil, dokud se to poprvé nestalo. Je to jako dívat se do výhně." Chvíli stojí a dívají se. Celý prostor knihovny je ponořen do načervenalého světla, dokonce i jim tváře trochu zčervenaly. Hana přejde k pianu a zvedne víko. "Tak co mi zahraješ?"
(str. 264-265)
Letos jsem měla to štěstí, a mohla jsem vilu Tugendhat navštívit. Z ulice na mě neudělala moc velký dojem. Na první pohled vypadala jako obyčejný řadový barák. Stačilo však, abych vstoupila na terasu a uviděla ten nádherný výhled. Pak mi bylo naprosto jasné, proč Ludwig van der Rohe souhlasil se zakázkou a proč se Simon Mawer pro tento dům tak nadchnul.
Vila sama o sobě působí jednoduše, prostě, možná až trochu stroze. Je postavená ve svahu a její kostru tvoří pilíře ve tvaru kříže. Motiv kříže se opakuje v celé vile a provází ho i architektovo motto - "Bůh je v detailu." A opravdu na detaily je v budově dbáno s nebývalou precizností. Ať už to jsou na míru dělané vysoké dveře nebo obyčejný vypínač, vše je v nádherném souladu a vytváří vkusný otevřený prostor. Vzácná dřeva, na míru vyráběný nábytek, vše má své místo a účel. Jediná rozmařilost je onyxová stěna. I ta má v příběhu své místo...
Mawer ve své knize velice chytře a zkušeně skloubil originální prostředí, historické události a několik milostných příběhů. Osudy rodiny Landauerových, tak jak ji autor vylíčil, jsou skutečností inspirovány jen lehce. I jména jsou změněna. Přesto Tugendhatovým přišla kniha jako velice urážlivá a distancovali se od ní. Inu mají na to právo, stejně jako autor má právo na vlastní fiktivní příběh.
Kdyby to byla jen kniha o zajímavé vile bylo by to docela nudné čtení. Autor však nejrůznějšími milostnými pletkami a osudovými náhodami příběh okořenil tak, že jsem prostě nemohla přestat číst.
Také jsem ocenila jsem historický přesah knihy. Kolem statického objektu procházely dějiny a zanechávaly na něm své stopy. Útěk majitelů do zahraničí, obsazení Němci, válka, osvobození... Tomu všemu byl tento dům svědkem, to vše přežil a o tom všem Mawerovými ústy vypráví.
Pokud knihu budete číst, určitě si pak najděte čas a zajeďte si do Brna a vilu Tugendhat navštivte. Lístky na prohlídku se sice musí objednávat několik měsíců dopředu, ale to čekání se vyplatí. Osobní prožitek vám žádná kniha ani film prostě nezprostředkují a tady máte jedinečnou možnost pobýt ve stejných prostorách, jako hrdinové knihy a nasát atmosféru příběhu. Navíc vila před šesti lety prošla rozsáhlou rekonstrukcí a vypadá naprosto fantasticky.
Kniha Skleněný pokoj je výjimečné a inspirující dílo, které si tři vydání rozhodně zaslouží. Doporučuji ho všem, kdo milují moderní architekturu a rádi nahlíží věcem pod povrch. Tento nadčasový příběh, který je částečně založený na skutečných událostech, byl navíc před pár měsíci zfilmován a příští rok můžete na Skleněný pokoj vydat i do kina.
"Sestupují do skleněného pokoje. Prostor je prázdný, jako scéna, když herci odejdou, světla zhasnou, spustí se opona a zbudou jen kulisy připravené pro další představení. "Teď se dívej," řekne Hana a zmáčkne tlačítko na zdi. Závěsy se za slabého vrnění skrytého elektrického motorku roztahují a odkrývají celou šíři oken. Večerní slunce zalévá stoly, židle i veškeré měřící přístroje.
"Podívej," ukazuje Hana.
Na onyxové stěně se odehrává cosi pozoruhodného, světlo zapadajícího slunce proudící do místnosti obrovskými okny se v hloubi kamene shromažďuje, probleskává uvnitř jako plamen a naplňuje onyx červení a zlatem. Střet slunce s kamenem působí magicky, jako zjevení komety nebo zatmění, jako zázrak. Nebo zlé znamení. Pekelné ohně.
"Tohle nebylo v plánu," říká mu Hana. "Nikdo to netušil, dokud se to poprvé nestalo. Je to jako dívat se do výhně." Chvíli stojí a dívají se. Celý prostor knihovny je ponořen do načervenalého světla, dokonce i jim tváře trochu zčervenaly. Hana přejde k pianu a zvedne víko. "Tak co mi zahraješ?"
(str. 264-265)
Letos jsem měla to štěstí, a mohla jsem vilu Tugendhat navštívit. Z ulice na mě neudělala moc velký dojem. Na první pohled vypadala jako obyčejný řadový barák. Stačilo však, abych vstoupila na terasu a uviděla ten nádherný výhled. Pak mi bylo naprosto jasné, proč Ludwig van der Rohe souhlasil se zakázkou a proč se Simon Mawer pro tento dům tak nadchnul.
Vila sama o sobě působí jednoduše, prostě, možná až trochu stroze. Je postavená ve svahu a její kostru tvoří pilíře ve tvaru kříže. Motiv kříže se opakuje v celé vile a provází ho i architektovo motto - "Bůh je v detailu." A opravdu na detaily je v budově dbáno s nebývalou precizností. Ať už to jsou na míru dělané vysoké dveře nebo obyčejný vypínač, vše je v nádherném souladu a vytváří vkusný otevřený prostor. Vzácná dřeva, na míru vyráběný nábytek, vše má své místo a účel. Jediná rozmařilost je onyxová stěna. I ta má v příběhu své místo...
Mawer ve své knize velice chytře a zkušeně skloubil originální prostředí, historické události a několik milostných příběhů. Osudy rodiny Landauerových, tak jak ji autor vylíčil, jsou skutečností inspirovány jen lehce. I jména jsou změněna. Přesto Tugendhatovým přišla kniha jako velice urážlivá a distancovali se od ní. Inu mají na to právo, stejně jako autor má právo na vlastní fiktivní příběh.
Kdyby to byla jen kniha o zajímavé vile bylo by to docela nudné čtení. Autor však nejrůznějšími milostnými pletkami a osudovými náhodami příběh okořenil tak, že jsem prostě nemohla přestat číst.
Také jsem ocenila jsem historický přesah knihy. Kolem statického objektu procházely dějiny a zanechávaly na něm své stopy. Útěk majitelů do zahraničí, obsazení Němci, válka, osvobození... Tomu všemu byl tento dům svědkem, to vše přežil a o tom všem Mawerovými ústy vypráví.
Pokud knihu budete číst, určitě si pak najděte čas a zajeďte si do Brna a vilu Tugendhat navštivte. Lístky na prohlídku se sice musí objednávat několik měsíců dopředu, ale to čekání se vyplatí. Osobní prožitek vám žádná kniha ani film prostě nezprostředkují a tady máte jedinečnou možnost pobýt ve stejných prostorách, jako hrdinové knihy a nasát atmosféru příběhu. Navíc vila před šesti lety prošla rozsáhlou rekonstrukcí a vypadá naprosto fantasticky.
Kniha Skleněný pokoj je výjimečné a inspirující dílo, které si tři vydání rozhodně zaslouží. Doporučuji ho všem, kdo milují moderní architekturu a rádi nahlíží věcem pod povrch. Tento nadčasový příběh, který je částečně založený na skutečných událostech, byl navíc před pár měsíci zfilmován a příští rok můžete na Skleněný pokoj vydat i do kina.
Kdy knihu Skleněný pokoj rozhodně číst
- zajímáte se o moderní dějiny Československa
- milujete funkcionalismus
- baví vás milostné příběhy
Kdy knihu Skleněný pokoj rozhodně nečíst
- historie vlastní země vás vůbec nezajímá
- jednoduché a vzdušné stavby vám lezou na nervy
- Brno je pro vás něco jako nadávka
Podobné knihy
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kniha Zlín, v jejichž nabídce najdete nejen knihu Skleněný pokoj, ale i další skvělé tituly Simona Mawera.
O autorovi
Simon Mawer (1948) je úspěšný britský autor, který si navzdory tomu, že svou prvotinu vydal poněkud neobvykle až na prahu čtyřicítky, již získal svými romány popularitu mezi čtenáři i přízeň literární kritiky jak v Evropě, tak v Americe. Po studiích zoologie na Oxfordu se několik let živil jako učitel biologie v Anglii, na Kypru a na Maltě.
Pozornost literárního světa upoutal už svým prvním románem Chimera (Chiméra), který vyšel v roce 1989 a získal McKitterickovu cenu udělovanou nejlepším románovým debutům vydaným ve Velké Británii. Očekávání, která úspěch prvotiny vyvolal, bezpochyby naplnil jeho dosud nejúspěšnější román Mendel´s Dwarf (Mendelův trpaslík). Po něm následovaly romány The Gospel of Judas (Evangelium podle Jidáše) a The Fall (Pád), za který autor Boardman-Taskerovu cenu. Jeden z jeho posledních románů, Swimming to Ithaca, je inspirován Mawerovým dětstvím stráveným částečně na Kypru. Následoval Sklěněný pokoj, který je ispirovaný osudy vily Tugendhad. Do češtiny byl přeložen v roce 2009 a sklidil velký úspěch u českých čtenářů. Následovala kniha Tinghtrope (Provazochodkyně), která je volně navazuje na knihu Pád. Jeho nejnovější kniha je opět inspirovaná Českou republikou a jmenuje se Prague Spring (Pražské jaro).
Žádné komentáře:
Okomentovat