Název: Kam se poděla Elizabeth
Autor: Emma Healeyová
Nakladatelství: Euromedia Group, k.s.
Rok vydání: 2015
Počet stránek: 296
Celkové hodnocení: *****
Zapomínání je zvláštní proces. Některé věci se vám vykouří z hlavy rychle a jiné ve vás zanechají hlubokou stopu. To samé platí i o lidech ve vašem životě. Na některá setkání si za pár dní ani nepamatujete a jiná se do vás nesmazatelně zapíší a dokážete si je vybavit i po letech. O vzpomínkách, jejich ztrátě i opětovném vybavování je také nejnovější kniha Emmy Haelyové Kam se poděla Elizabeth.
Vypravěčkou je osmdesátiletá dáma jménem Maud. Trápí ji pokročilá stařecká demence a její paměť je děravá jak cedník. Nepamatuje si jaký je den, roční období, kde bydlí, kolik už snědla toustů a jestli nakoupila dost plechovek s broskvovými řezy. Jedno však ví jistě - její přítelkyně Elizabeth někam zmizela a ona má o ni strach.
"Elizabeth se ztratila," poznamenám. "Říkala jsem ti to?" Dívám se na Helen, ale ona se nedívá na mě.
"Říkala. Co si dáš?"
Sedím a prohlížím si zavřený jídelní lístek. Bůh ví, kde to jsme. Vidím, že je to nějaká restaurace - jsou tu číšníci a servírky v černobílých stejnokrojích, mramorové desky stolů-, jenže která? Zmocní se mě nepříjemný pocit, že bych to měla vědět, že je tohle něco jako dárek. Neřekla bych, že mám narozeniny, ale možná by mohlo jít o nějaké výročí. Třeba Patrickovy smrti? Helen by se podobalo, že si na to nevzpomene a udělá z toho "Zvláštní příležitost". Jenže podle holých stromů na ulici poznám, že na to není to správné roční období. Patrick zemřel na jaře."
Maud si plete přítomnost s minulostí. Pořád se jí vrací vzpomínky na ztracenou starší sestru Sukey a neustále se v myšlenkách vrací do doby, kdy byla ještě mladé děvče. Přesto je skálopevně přesvědčená, že měla přítelkyni Elizabeth, která se jí dlouho neozvala. Vyzbrojená hromadou papírků na poznámky se pouští s neskutečnou paličatostí do přesvědčování okolí, že její přítelkyně zmizela a určitě se jí něco zlého stalo.
Ve vyprávění se prolíná přítomnost s minulostí. Maud kolikrát netuší, jak se na daném místě ocitla, je zmatená, nic si nepamatuje. Chvílemi pochybujete, jestli je Elizabeth vůbec skutečná, jestli to není jen výplod Maudiny fantazie.
Kniha je neobvyklou sondou do života člověka, který je stižený stařeckou demencí. Autorka velice věrohodně zachytila proces postupného zapomínání z pozice osoby, jíž se to bezprostředně týká. Zvlášť sugestivní jsou scény, kdy si Maud dokáže přesně vybavit, co se dělo před 70 lety a přitom netuší, jestli před chvílí jedla nebo ne. Příběh přesto není vůbec nudný. Děj má příjemné tempo a při čtení váš čekají nejen dojemné, ale i detektivní a humorné pasáže.
Nejvíc jsem asi s Maud prožívala pocity bezmoci. Neustále opakuje svoje obavy ohledně Elizabeth a nechápe, proč ostatní s ní ztrácí trpělivost, proč ji stále nechtějí rozumět. Nepamatuje si, že se ptala na stejnou věc už nejmíň stokrát a stejně tolikrát se jí dostalo vysvětlení. Ví, že jí paměť vynechává, pomáhá si poznámkami, ale ty jsou stejně chaotické jako její mysl a moc nepomáhají. Místy je Maud tak zoufale zmatená, až si říkáte "pane bože, ať jednou neskončím jako ona...".
Na druhou stranu se mi zas líbilo, že i přes to, jaká je Maud "stará bláznivá bába" a jak je to s ní občas těžké, její dcera a vnučka se o ni vzorně starají. Pomáhají jí, mají s ní svatou trpělivost a přes všechny ty šílené chvilky, které jim její selhávající paměť připravuje, je vidět, že ji mají moc rády.
Až jednou vyrostu, přála bych si mít podobnou kamarádku jakou je Maud. Člověka, který bude vědět, jaké mám zvyky nebo jaká jídla mám ráda, bude se mnou smát i plakat, bude se mnou tajně mlsat, vyvádět lumpárny a bude mě hledat, pokud bych se někam zatoulala.
I když je tato kniha hlavně o stárnutí, postupném zapomínání a ztrácení sama sebe, je také o přátelství u kterého nezáleží na věku nebo mentálním stavu. Čtenáři také nabízí neobvyklou detektivní zápletku společně s příběhem života jedné ženy.
Po dočtení jsem zůstala sedět a chvíli v klidu přemítala. O svojí babičce, o rodičích, o tom jaké to bylo, když jsem byla malá, o uspěchanosti dnešní doby, o lidech, na které nechci zapomenout. Netuším, jak moc se změním, až jednou vyrostu. Jedno vím však jistě. Přála bych si být jako rozverné babičky z veselých obrázků finské umělkyně Inge Löök.
Vypravěčkou je osmdesátiletá dáma jménem Maud. Trápí ji pokročilá stařecká demence a její paměť je děravá jak cedník. Nepamatuje si jaký je den, roční období, kde bydlí, kolik už snědla toustů a jestli nakoupila dost plechovek s broskvovými řezy. Jedno však ví jistě - její přítelkyně Elizabeth někam zmizela a ona má o ni strach.
"Elizabeth se ztratila," poznamenám. "Říkala jsem ti to?" Dívám se na Helen, ale ona se nedívá na mě.
"Říkala. Co si dáš?"
Sedím a prohlížím si zavřený jídelní lístek. Bůh ví, kde to jsme. Vidím, že je to nějaká restaurace - jsou tu číšníci a servírky v černobílých stejnokrojích, mramorové desky stolů-, jenže která? Zmocní se mě nepříjemný pocit, že bych to měla vědět, že je tohle něco jako dárek. Neřekla bych, že mám narozeniny, ale možná by mohlo jít o nějaké výročí. Třeba Patrickovy smrti? Helen by se podobalo, že si na to nevzpomene a udělá z toho "Zvláštní příležitost". Jenže podle holých stromů na ulici poznám, že na to není to správné roční období. Patrick zemřel na jaře."
Maud si plete přítomnost s minulostí. Pořád se jí vrací vzpomínky na ztracenou starší sestru Sukey a neustále se v myšlenkách vrací do doby, kdy byla ještě mladé děvče. Přesto je skálopevně přesvědčená, že měla přítelkyni Elizabeth, která se jí dlouho neozvala. Vyzbrojená hromadou papírků na poznámky se pouští s neskutečnou paličatostí do přesvědčování okolí, že její přítelkyně zmizela a určitě se jí něco zlého stalo.
 |
| Autorka Inge Löök |
Kniha je neobvyklou sondou do života člověka, který je stižený stařeckou demencí. Autorka velice věrohodně zachytila proces postupného zapomínání z pozice osoby, jíž se to bezprostředně týká. Zvlášť sugestivní jsou scény, kdy si Maud dokáže přesně vybavit, co se dělo před 70 lety a přitom netuší, jestli před chvílí jedla nebo ne. Příběh přesto není vůbec nudný. Děj má příjemné tempo a při čtení váš čekají nejen dojemné, ale i detektivní a humorné pasáže.
 |
| Autorka Inge Löök |
Nejvíc jsem asi s Maud prožívala pocity bezmoci. Neustále opakuje svoje obavy ohledně Elizabeth a nechápe, proč ostatní s ní ztrácí trpělivost, proč ji stále nechtějí rozumět. Nepamatuje si, že se ptala na stejnou věc už nejmíň stokrát a stejně tolikrát se jí dostalo vysvětlení. Ví, že jí paměť vynechává, pomáhá si poznámkami, ale ty jsou stejně chaotické jako její mysl a moc nepomáhají. Místy je Maud tak zoufale zmatená, až si říkáte "pane bože, ať jednou neskončím jako ona...".
Na druhou stranu se mi zas líbilo, že i přes to, jaká je Maud "stará bláznivá bába" a jak je to s ní občas těžké, její dcera a vnučka se o ni vzorně starají. Pomáhají jí, mají s ní svatou trpělivost a přes všechny ty šílené chvilky, které jim její selhávající paměť připravuje, je vidět, že ji mají moc rády.
 |
| Autorka Inge Löök |
I když je tato kniha hlavně o stárnutí, postupném zapomínání a ztrácení sama sebe, je také o přátelství u kterého nezáleží na věku nebo mentálním stavu. Čtenáři také nabízí neobvyklou detektivní zápletku společně s příběhem života jedné ženy.
Po dočtení jsem zůstala sedět a chvíli v klidu přemítala. O svojí babičce, o rodičích, o tom jaké to bylo, když jsem byla malá, o uspěchanosti dnešní doby, o lidech, na které nechci zapomenout. Netuším, jak moc se změním, až jednou vyrostu. Jedno vím však jistě. Přála bych si být jako rozverné babičky z veselých obrázků finské umělkyně Inge Löök.
Kdy Kam se poděla Elizabeth rozhodně číst
- už vás nudí klasické detektivky a prvoplánové zamilované románky
- máte rádi příběhy o přátelství a rodinných vztazích
- zajímá vás, co asi prožívá člověk stižený stařeckou demencí
Kdy Kam se poděla Elizabeth rozhodně nečíst
- stáří vás děsí
- když tam není krev, je pro vás kniha ztráta času
- mezigenerační vztahy vám nic neříkají
Podobné knihy
Za nezapomenutelný čtenářský zážitek děkuji internetovému knihkupectví Bux.cz, kde najdete i knihu Kam se poděla Elizabeth.
Emma Healey se narodila 27.2.1985. Pochází z Londýna a kromě toho, že má diplom z vazačství knih, studovala umění. Po absoluturiu pracovala ve dvou knihovnách, dvou knihkupectvích a dvou uměleckých galerií. Potom co Emmě zemřela babička a druhé se velmi přitížilo, začala se v rámci psaní věnovat tématu stařecké demence. Kam se poděla Elizabeth je její debutový román, který ihned po vydání ucvátil čtenářské i kritické publikum. Práva na něj se prodala již do dvaceti pěti zemí.
O autorovi
Emma Healey se narodila 27.2.1985. Pochází z Londýna a kromě toho, že má diplom z vazačství knih, studovala umění. Po absoluturiu pracovala ve dvou knihovnách, dvou knihkupectvích a dvou uměleckých galerií. Potom co Emmě zemřela babička a druhé se velmi přitížilo, začala se v rámci psaní věnovat tématu stařecké demence. Kam se poděla Elizabeth je její debutový román, který ihned po vydání ucvátil čtenářské i kritické publikum. Práva na něj se prodala již do dvaceti pěti zemí.
Hezká recenze, četla jsem jako eknihu bez obrázků, koukám, že jsem docela o dost přišla. Vypadají kouzelně:-)
OdpovědětVymazatDěkuji :) Nebojte, o nic jste nepřišla. Tyhle obrázky v knize nebyly, jenom jsem si na ně při čtení vzpomněla. Moc se mi líbily a připomněly mi atmosféru příběhu. Jednou bych chtěla být jako ty babičky na nich :)
OdpovědětVymazatHezká recenze. V knize jsou i obrázky? To se, v knihách pro dospělé, vidí málo.
OdpovědětVymazatZvu tě na svůj blog: O všem? Ovšem!
Děkuji. Ne ne, obrázky v knize nenajdete, ty jsou pouze ilustrační. Jsou od Inge Löök a knížka mi je připomněla. :-)
VymazatSkvělá recenze! Také jsem z knihy byla nadšená, stejně jako Vy. Je to hodně emocionální kniha a nenásilně nutí čtenáře přemýšlet nad spoustou věcí. Člověk chtě nechtě spoustu věcí začne vztahovat i k sobě, ke svým blízkým lidem (rodiče, prarodiče) a uvědomovat si, že nikdo tu nejsme věčně. Kniha mne moc zasáhla. A Vy jste tu knihu bezvadně vystihla. :-)
OdpovědětVymazat