Název: Neviditelná republikaAutor: Joan Peruga
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2018
Počet stránek: 192
Celkové hodnocení: *****
Někdy je to s knížkou jako s láskou na první pohled. Dotknete se obalu, otevřete ji, přivoníte, přečtete první řádky a prostě víte, že je to ona. Najednou nevidíte žádné další tituly. Zbožňujete ji i s jejími drobnými nedostatky. Chcete se k ní neustále vracet a přejete si, aby nikdy neskončila. Chemie zafungovala a přesně takovou knihou se pro mě stala Neviditelná republika Joana Perugy.
Příběh je to prostý. Životem a prací lehce znavený novinář Miqel přijíždí do Andorry, aby napsal reportáž o vzácných knihách. Setkává se knihovnicí Marií, která má staré svazky na starosti, a zcela propadne jejímu kouzlu a vášni pro knihy a příběhy.
"Já jsem Maria, ředitelka. Máte rád staré knihy? Tahle nám právě přišla z Paříže, ostatně jako všechna zlatíčka.
Poprvé na tvářích vykouzlila úsměv a s ním i dva půvabné dolíčky.
A svými dlouhými hedvábným prsty, na jejichž koncích se leskly bezbarvě nalakované nehty, hladila kožený hřbet knihy, jako by konejšila dítě, které vyndala z kolébky, aby utišila jeho pláč. Nevěděl jsem, že se s knihami dá mazlit jako s lidmi. Vlastně jsem o starých knihách nevěděl nic, zato ženským rukám jsem rozuměl a tyhle mi připadaly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl."
Půvabná knihovnice Marie má jeden bibliofilský sen. Touží do své sbírky přidat vzácný cestopis z roku 1865. Jeho autorkou je jedna anglická dáma a pojednává, jak jinak, o její dobrodružné výpravě do Andorry.
První, čeho si pozornější čtenář všimne je fakt, že v textu chybí označení přímé řeči. Někoho to může od čtení odradit, ale dá se na to rychle zvyknout. Další, co na příběhu stojí za povšimnutí, je bohatost jazyka a časté personifikování neživých věcí. To ve své kombinaci působí velice jemně a něžně.
Ústřední dějovou linku autor prokládá příběhy z blízkého okolí hlavního hrdiny. Pobaví vás historky starousedlíků i zážitky dávných cestovatelů. Příběhy z historie se mísí se současným děním a vytváří pestrý obraz města ukrytého mezi horami.
Osobně jsem byla nadšená postavou Marie. Přišla mi trošku jako tajemná Šeherezáda. Nevadilo, že Miqel se jí ve znalostech o knihách a cestopisech nemohl zdaleka rovnat. Líbilo se mi, jak se doplňovali. Ona mu vyprávěla a on jí naslouchal. Občas mu uličnicky nastražila menší pastičku, snažila se ho nachytat při nepozornosti a měnila konce příběhů a on tuhle hru hrál s ní. Byl to opravdu rozkošný duel dvou vzdělaných lidí a byla vyloženě radost ho číst.
Neviditelná republika není knížka, která se čte rychle. Jednotlivé kapitoly jsem musela vždycky ještě dodatečně prožít, odstoupit od nich, pokochat se jimi a pomazlit se ještě s některými slovy.
Joan Peruga ve své knize popsal Andorru tak, jak ji nejspíš viděli první cestovatelé a dobrodruzi, kteří hledali exotické zážitky a šířili povědomí o této skryté zemičce dál do světa. Ne vždy však romantické popisy z knih odpovídaly realitě. Také čtenářům poodhalil tajemný svět bibliofilů. Vznešenost starodávných svazků i zištnou touhu lidí tyto vzácné kousky vlastnit.
Příběhy jsou od toho, aby se vyprávěly, aby udělaly druhým radost, aby inspirovaly. A že neodpovídají úplně realitě? Že autoři občas přehánějí? Co když je skutečnost právě taková, jakou si ji uděláte sami... Vidět Andorru očima Joana Perugy bylo nesmírně milé a povznášející. Díky za to.
Joan Peruga je andorrský spisovatel, historik a novinář. Vystudoval soudobé dějiny na Autonomní univerzitě v Barceloně, mnoho let působil jako učitel geografie a historie a zároveň se věnoval výzkumu dějin Pyrenejí a Andorry v 19. století. Deset let psal pravidelně sloupek pro deník Diary d'Andorra. Na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2007 byl jedním z autorů, kteří reprezentovali andorrskou literaturu. Napsal čtyři romány, za knihu Últim estiu a Ordino (1998) získal prestižní andorrskou cenu Premi Fiter i Rossell.
"Já jsem Maria, ředitelka. Máte rád staré knihy? Tahle nám právě přišla z Paříže, ostatně jako všechna zlatíčka.
Poprvé na tvářích vykouzlila úsměv a s ním i dva půvabné dolíčky.
A svými dlouhými hedvábným prsty, na jejichž koncích se leskly bezbarvě nalakované nehty, hladila kožený hřbet knihy, jako by konejšila dítě, které vyndala z kolébky, aby utišila jeho pláč. Nevěděl jsem, že se s knihami dá mazlit jako s lidmi. Vlastně jsem o starých knihách nevěděl nic, zato ženským rukám jsem rozuměl a tyhle mi připadaly nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl."
Půvabná knihovnice Marie má jeden bibliofilský sen. Touží do své sbírky přidat vzácný cestopis z roku 1865. Jeho autorkou je jedna anglická dáma a pojednává, jak jinak, o její dobrodružné výpravě do Andorry.
První, čeho si pozornější čtenář všimne je fakt, že v textu chybí označení přímé řeči. Někoho to může od čtení odradit, ale dá se na to rychle zvyknout. Další, co na příběhu stojí za povšimnutí, je bohatost jazyka a časté personifikování neživých věcí. To ve své kombinaci působí velice jemně a něžně.
Ústřední dějovou linku autor prokládá příběhy z blízkého okolí hlavního hrdiny. Pobaví vás historky starousedlíků i zážitky dávných cestovatelů. Příběhy z historie se mísí se současným děním a vytváří pestrý obraz města ukrytého mezi horami.
Osobně jsem byla nadšená postavou Marie. Přišla mi trošku jako tajemná Šeherezáda. Nevadilo, že Miqel se jí ve znalostech o knihách a cestopisech nemohl zdaleka rovnat. Líbilo se mi, jak se doplňovali. Ona mu vyprávěla a on jí naslouchal. Občas mu uličnicky nastražila menší pastičku, snažila se ho nachytat při nepozornosti a měnila konce příběhů a on tuhle hru hrál s ní. Byl to opravdu rozkošný duel dvou vzdělaných lidí a byla vyloženě radost ho číst.
Neviditelná republika není knížka, která se čte rychle. Jednotlivé kapitoly jsem musela vždycky ještě dodatečně prožít, odstoupit od nich, pokochat se jimi a pomazlit se ještě s některými slovy.
Joan Peruga ve své knize popsal Andorru tak, jak ji nejspíš viděli první cestovatelé a dobrodruzi, kteří hledali exotické zážitky a šířili povědomí o této skryté zemičce dál do světa. Ne vždy však romantické popisy z knih odpovídaly realitě. Také čtenářům poodhalil tajemný svět bibliofilů. Vznešenost starodávných svazků i zištnou touhu lidí tyto vzácné kousky vlastnit.
Příběhy jsou od toho, aby se vyprávěly, aby udělaly druhým radost, aby inspirovaly. A že neodpovídají úplně realitě? Že autoři občas přehánějí? Co když je skutečnost právě taková, jakou si ji uděláte sami... Vidět Andorru očima Joana Perugy bylo nesmírně milé a povznášející. Díky za to.
Kdy knihu Neviditelná republika rozhodně číst
- zajímá vás historie Andorry
- baví vás trošku jiné cestopisy
- milujete knihy
Kdy knihu Neviditelná republika rozhodně nečíst
- nesnášíte cestování
- nesnášíte cestovatele
- nesnášíte cesty
Za neobyčejně estetický čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Paseka v jejichž nabídce najdete i knihu Neviditelná republika.
O autorovi
Žádné komentáře:
Okomentovat