Probudím se na Šibuji

Název: Probudím se na Šibuji
Autor: Anna Cima

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2018 

Počet stránek: 320

Celkové hodnocení: *****

Jak jste si už asi všimli, při čtení ráda měním styly i žánry. Tentokrát moje volba padla na českou autorku, Annu Cimu, a její prvotinu, mysteriozní román Probudím se na Šibuji.

Už se vám někdy stalo, že jste do něčeho ponořili tak moc, že jste se myšlenkami zasekli někde úplně jinde? Něco podobného se stane sedmnáctileté Janě Kupkové, která si na výletě do Japonska přeje zůstat v tokijské čtvrti Šibuja tak silně, až se její myšlenka zhmotní a zůstane tam uvězněná. Děj má tedy dvě paralelní linky - jedna  část se odehrává v Tokiu na Šibuji, kde Janin přízrak bezcílně bloudí a snaží se přijít na to, jak se vrátit domů, a druhá část zavádí čtenáře do Prahy, kde reálná Jana pilně studuje japonštinu a snaží se pohnout s překladem díla spisovatele Kijomary Kawašity. Zapomenutý japonský autor jí nedá spát a s kolegou Viktorem Klímou rozjíždí skoro až detektivní pátrání po dávno zapomenutém spisovateli.

"Nikdy jsem o žádnym Kawašitovi neslyšel. Támhle o něm nic nepíšou?"

"Téměř nic."

Klíma nevěřícně nakloní hlavu, dojde k polici a vytáhne z ní slovník od Kódanši z roku 2003.

"No jo. Fakt skoro nic. Jenom že se narodil v Kawagoe a napsal tyhle Milence a pak nějaký Otřesený vzpomínky."

Klíma položí otevřenej slovník na stůl.

"Vždycky jsem si myslel, že tenhle slovník je fakt podrobnej," zamračí se a poškrabe se na hlavě.

"On je. V těch ostatních, co tu máme, se nějakej Kijomaru Kawašita vůbec nevyskytuje."

"Hm, to je teda divný. A na Wikipedii o něm nic není?"

Zavrtím hlavou. Klíma se zamyslí."

(str. 75)

Abych byla upřímná, od knížky jsem příliš neočekávala. Anotace mě moc neuchvátila. Mladá hrdinka, mystické prvky, začínající autorka... Jenže pak se mi knížka dostala do rukou, já se začetla a byla to láska na první stránku. 

Ale abych to vzala hezky popořadě. První, co mě na knížce zaujalo, byla nádherně strukturovaná obálka. Když na ni sáhnete, je to, jako kdyby jste se dotýkali dřeva. Obrázek malovala sama autorka a znaky na vývěsních štítech domů ukrývají jména japonských autorů. 

Další věc, která mi byla hodně sympatická, byl styl vyprávění. Autorka použila v textu hovorovou češtinu, kterou prokládala spisovným překladem Milenců a Otřesených vzpomínek od Kawašity. Díky tomuto kontrastu jste se dokázali snadno přenést ze současnosti do předválečného období, kdy Kawašito žil a tvořil. 

Hlavní postavy byly opravdu dobře propracované. Každá z nich měla nějakou drobnost, účes nebo zvyk, kterým se od ostatních odlišovala a byla tak pro čtenáře snadno rozpoznatelná. Postavy se v průběhu různě vyvíjely a jejich osudy byly vzájemně pevně propojené. Nic nebyla náhoda, všechno mělo svoji logiku. Navíc na nich bylo dobře vidět, že knížka nebyla napsaná horkou jehlou, ale v klidu, poctivě a s rozmyslem. 

Jana byla hodně ctižádostivá a moc se mi na ní líbilo, že měla jasný cíl, pevnou myšlenku, za kterou si dokázala jít a přesto si uchovala celkem zdravý odstup. Viktor byl naopak ukázkový vysokoškolský pavouk a podivín. Když jste ho však trošku líp poznali, nebyl zase tak úplně špatný. Milá byla i Janina japonská kamarádka a muzikantka Mačiko a její trochu divný brácha Nakadai, který byl posedlý focením oken a v příběhu sehrál celkem zásadní roli.

Všechny postavy propojuje Kawašita a jeho dílo a životní osudy. Škoda, že postava záhadného spisovatele je skrz naskrz fikce. Autorka využila doložených událostí jako bylo zemětřesení nebo požár a do těchto historických kulis šikovně vložila několik narážek na Kawašitu. V podstatě stvořila takového japonského Járu Cimrmana. Pokud nemáte hlubší povědomí o japonských spisovatelích, tuto malou mystifikaci odhalíte jen velice těžko. Klobouk dolů před autorkou za tento drobný žert, kterým zmátla nejednoho čtenáře. 

Atraktivní je na knížce i prostředí, ve kterém se děj odehrává. Dozvíte pár zajímavých podrobností o japonské kultuře a jazyku. Například že japonština má dvě abecedy, hiraganu a katakanu, že jednotlivé tahy ve znacích mají přesně dané pořadí nebo že košinuke znamená zbabělec.

Probudím se na Šibuji je bezkonkurenčně nejlepší česká prvotina, kterou jsem v tomto roce četla. Ze začátku jsem byla sice lehce skeptická, přece jen mystično až tak moc nemusím, ale všechno mělo svůj počátek, prostředek i konec, až se mi příběh ani nechtělo dočíst a toužila jsem, aby nikdy neskončil. 

Třešničkou na dortu pak bylo setkání s autorkou v krásném secesním prostředí nakladatelství Paseka. Byla přesně taková, jakou jsem si ji podle stylu psaní představovala. Milá, srdečná, v pohodě a povídání s ní plynulo velice příjemně. Mimo jiné prozradila, že na knížce pracovala zhruba 4 roky, že ke studiu japanistiky ji kromě "Murakáče" a jeho Afterdarku ponoukly i břišáky Tošira Mifuneho ve filmu Opilý anděl.

Cílem Anny Cimy bylo ukázat českým čtenářům, že japonská literatura není jen Murakami a že Japonsko má víc autorů, kteří stojí za pozornost. Myslím, že toto přání se jí splnilo naprosto dokonale. Minimálně mě se "mustread" seznam rozrostl o pár dalších jmen a titulů a s juniorem po večerech sjíždíme Naruta.

Kdy knihu Probudím se na Šibuji rozhodně číst

• zajímá vás Japonsko, jeho kultura a literární tvorba
• máte rádi příběhy s lehce mysteriozními prvky
• libujete si v mnohovrstvých příbězích a výrazných postavách

Kdy knihu Probudím se na Šibuji nečíst

• vadí vám, když vás autor "tahá za fusekli"
• Japonce považujete za divný a krutý národ
• nesnášíte, když je v knize použita hovorová čeština

Podobné knihy

• Úřad pro zahrady a rybníky
• Kde kvete tráva
• Vegetariánka

Za krásný čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Paseka v jejichž nabídce najdete i knihu Probudím se na Šibuji.

O autorce

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti je vdaná, žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě (knihu si ilustrovala sama) a hudbě.