Název: Velká iluze
Autor: Mika Waltari
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2016
Počet stránek: 168
Život je jedna velká hra a záleží jen na nás, jakou v ní přijmeme roli. Výkony tří herců můžeme sledovat v románu Miky Waltri Welká iluze.
Kulisy příběhu tvoří přístavní město Helsinky. Mladý novinář Hart přijíždí do města a seznamuje se s místní společností. Na soukromém večírku potká postaršího doktora Hellase a mladou a půvabnou Caritas. Společně tráví svůj volný čas nejrůznějším poflakováním a tlachání o ničem a o všem.
"V Hellasových očích bylo něco, čeho jsem si dřív nevšiml. Projasnily se a krev ustoupila, smál se úplně přirozeně. vousy měl neoholené a vypadal, jako by pár dní neopustil místnost.
"Co píšeš?" zeptla se Caritas a chystala se nahlédnout:
"Nech toho, to nic není. Pravděpodobně to vyhodím dřív, než z toho budu příliš unavený. Je to nesmysl."
"I ze mě se stala básnířka. Četla jsem dílo nějakého německého modernisty, nějakého Jak-jen-se-jmenoval. Je to jednoduché. Chtěl bys slšet Moji španělskou fantii?"
Caritas recitovala na špičkách a celá se při tom nakrucovala:
"Caramba, caramba,
caramba,
seňorita, rita, ta.
Madrid."
Caritas je jako motýlek. Mladá, krásná, bohatá, přelétavá, nepolapitelná. S oběma muži lehce koketuje a oni ochotně hrají tu nebezpečnou hru s ní. Jak dopadne Caritino zdánlivě nevinné balancování na tenké hraně mezi dvěma muži?
Román mi svojí atmosférou připomínal film Půlnoc v Paříži. Cizinec se připlete do znuděné společnosti, která jeho přítomnost vítá jako milé rozptýlení. Role se v průběhu knihy přelévají a mění. Pravda a lež spolu splývají a je jen obtížné rozeznat, kdo si s kým hraje, kdo je upřímný a kdo jen vytváří onu velkou iluzi.
Kdybych měla charakterizovat hlavní hrdiny jedním slovem, použila bych výraz "bohémové". Znudění, osamělí, kreativní lidé, kteří hledají povyražení v hraní her. Nejmíň sympatická mi byla svým chováním Caritas. Krásná, bohatá, rozmazlená, neví co chce a plácá se v tom jak zlatá rybka na suchu. Omlouvá ji jedině její mládí, celková naivita a jednoduchost. Hellas a Hart mi svým chováním zas připomínali dva psíky, kteří touží po pohlazení a jsou za trochu pozornosti ochotni přistoupit na jakoukoliv její hru.
Začátek knížky mi přišel rozvláčný. Spousta dekadentního tlachání o ničem. Nekonečné debaty o jednoduchých problémech, o literatuře, hudbě. Postupně však poznáváte i odvrácenou tvář hlavních aktérů, kterou se snaží před světem skrývat a děj pak nabere na zajímavosti.
Přesto jsem si moc jsem si užívala styl, kterým je knížka napsaná. Přirovnala bych ho k Velkému Gatsbymu. Příběh je postavený na přetvářce, hře, kterou hrajeme pro své okolí a vlastně i sami pro sebe, abychom dokázali žít se svými chybami.
Číst Velkou iluzi, bylo jako vydat se do minulosti. Do minulého století, kdy světu vládl charleston. Je to sice Waltariho prvotina, přesto už tehdy muselo být zřejmé, že se jedná o kvalitního spisovatele, kterého čeká slibná budoucnost.
I když styl románu je už pravda trošku zastaralý až naivní, ale myslím, že hlavní myšlenka velké hry, iluze, určitě osloví i současné čtenáře. I závěr byl neobvyklý a opravdu stálo za to se k němu prokousat. Čtení tohoto dílka pro mě znamenal velice příjemný odpočinek od uspěchaných románů ze současnosti a při čtení jsem měla pocit, jakoby svět změnil své tempo a já si mohla v klidu užít i ty nejmenší detaily.
Mika Toimi Waltari se narodil 19. září 1908 v Helsinkách a zemřel 26. srpna 1979. Pocházel z rodiny luteránského pastora, jeho otec však zemřel, když mu bylo 5 let. Studoval teologii ale studium nedokončil. Nakonec vystudoval filozofii a několik let pracoval jako žurnalista.Do literatury vstoupil ve dvacátých letech jako básník a člen literární skupiny Tulenkantajat - Nositelé ohně. Tato skupina se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní proudy.
Světovou proslulost a uznání si získal románem Egypťan Sinuhet, přeložený do několika desítek jazyků. Jako spisovatel byl velice plodný. Psal romány, povídky, novely, pohádky, detektivky, divadelní a rozhlasové hry či filmové scénáře. Román Velká iluze je jeho první dílo.
Kulisy příběhu tvoří přístavní město Helsinky. Mladý novinář Hart přijíždí do města a seznamuje se s místní společností. Na soukromém večírku potká postaršího doktora Hellase a mladou a půvabnou Caritas. Společně tráví svůj volný čas nejrůznějším poflakováním a tlachání o ničem a o všem.
"V Hellasových očích bylo něco, čeho jsem si dřív nevšiml. Projasnily se a krev ustoupila, smál se úplně přirozeně. vousy měl neoholené a vypadal, jako by pár dní neopustil místnost.
"Co píšeš?" zeptla se Caritas a chystala se nahlédnout:
"Nech toho, to nic není. Pravděpodobně to vyhodím dřív, než z toho budu příliš unavený. Je to nesmysl."
"I ze mě se stala básnířka. Četla jsem dílo nějakého německého modernisty, nějakého Jak-jen-se-jmenoval. Je to jednoduché. Chtěl bys slšet Moji španělskou fantii?"
Caritas recitovala na špičkách a celá se při tom nakrucovala:
"Caramba, caramba,
caramba,
seňorita, rita, ta.
Madrid."
Caritas je jako motýlek. Mladá, krásná, bohatá, přelétavá, nepolapitelná. S oběma muži lehce koketuje a oni ochotně hrají tu nebezpečnou hru s ní. Jak dopadne Caritino zdánlivě nevinné balancování na tenké hraně mezi dvěma muži?
Román mi svojí atmosférou připomínal film Půlnoc v Paříži. Cizinec se připlete do znuděné společnosti, která jeho přítomnost vítá jako milé rozptýlení. Role se v průběhu knihy přelévají a mění. Pravda a lež spolu splývají a je jen obtížné rozeznat, kdo si s kým hraje, kdo je upřímný a kdo jen vytváří onu velkou iluzi.
Kdybych měla charakterizovat hlavní hrdiny jedním slovem, použila bych výraz "bohémové". Znudění, osamělí, kreativní lidé, kteří hledají povyražení v hraní her. Nejmíň sympatická mi byla svým chováním Caritas. Krásná, bohatá, rozmazlená, neví co chce a plácá se v tom jak zlatá rybka na suchu. Omlouvá ji jedině její mládí, celková naivita a jednoduchost. Hellas a Hart mi svým chováním zas připomínali dva psíky, kteří touží po pohlazení a jsou za trochu pozornosti ochotni přistoupit na jakoukoliv její hru.
Začátek knížky mi přišel rozvláčný. Spousta dekadentního tlachání o ničem. Nekonečné debaty o jednoduchých problémech, o literatuře, hudbě. Postupně však poznáváte i odvrácenou tvář hlavních aktérů, kterou se snaží před světem skrývat a děj pak nabere na zajímavosti.
Přesto jsem si moc jsem si užívala styl, kterým je knížka napsaná. Přirovnala bych ho k Velkému Gatsbymu. Příběh je postavený na přetvářce, hře, kterou hrajeme pro své okolí a vlastně i sami pro sebe, abychom dokázali žít se svými chybami.
Číst Velkou iluzi, bylo jako vydat se do minulosti. Do minulého století, kdy světu vládl charleston. Je to sice Waltariho prvotina, přesto už tehdy muselo být zřejmé, že se jedná o kvalitního spisovatele, kterého čeká slibná budoucnost.
I když styl románu je už pravda trošku zastaralý až naivní, ale myslím, že hlavní myšlenka velké hry, iluze, určitě osloví i současné čtenáře. I závěr byl neobvyklý a opravdu stálo za to se k němu prokousat. Čtení tohoto dílka pro mě znamenal velice příjemný odpočinek od uspěchaných románů ze současnosti a při čtení jsem měla pocit, jakoby svět změnil své tempo a já si mohla v klidu užít i ty nejmenší detaily.
Kdy knihu Velká iluze rozhodně číst
- dokážete celé hodiny jen tak pozorovat lidi
- máte rádi příběhy o touze
- dáváte přednost klasikům před moderními spisovateli
Kdy knihu Velká iluze rozhodně nečíst
- nesnášíte tlachání o ničem
- líbí se vám příběhy ze současnosti
- pokud v příběhu akce nestřídá akci, nudíte se
Za zajímavý čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Omega, které mi knihu Velká iluze poskytlo k recenzi a kterou si můžete zakoupit v knihkupectví Knihy Dobrovský.
O autorovi
Světovou proslulost a uznání si získal románem Egypťan Sinuhet, přeložený do několika desítek jazyků. Jako spisovatel byl velice plodný. Psal romány, povídky, novely, pohádky, detektivky, divadelní a rozhlasové hry či filmové scénáře. Román Velká iluze je jeho první dílo.
Nejsem sice úplně fanoušek klasiky, ale tahle knížka mě fakt zaujala. Určitě se po ní poohlídnu v knihkupectví.
OdpovědětVymazatTaky se mi knížka zalíbila a ráda bych si přečetla něco podobného. Nemáte nějaký typ? Knížky mi už docela dochází a to se blíží zima, a to mám vždycky čas číst. Přes léto sedíme s manželem skoro každý večer venku, ale jak se začne dělat ošklivo, tak on hraje automaty na počítači a já čtu, protože samotnou mě nebaví koukat na televizi :-) .
OdpovědětVymazat