Název: Vlčí ostrov
Autor: Lajla Rolstad
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2016
Počet stránek: 242
Někteří lidé mají toulání v krvi. Nemají problém sbalit si jen to nejnutnější a vydat se tisíce kilometrů od domova jen s mlhavým a nejistým cílem. Mezi takové lidi patří i autorka Vlčího ostrova. Autobiografický příběh mladé Norky mě zlákal nejen anotací ale i faktem, že vychází na moje narozeniny. Milá shoda náhod, nemyslíte?
Lajlina lékařská zpráva hovoří jasně.
"Bohužel se neobejdete bez léků, je to dané vaším typem, jste zranitelná; velké vypětí a citovou zátěž budete zvládat jen těžko a nedokážete si od nich sama ulevit, pokud nebudete trvale brát antidepresiva"
Lajla se však tomuto rozsudku postaví čelem a zkusí svoji situaci vyřešit jinak, po svém a přijme nabídku dělat jednu zimu správcovou rekreačního komplexu na ostrově v kanadské divočině. Shodou náhod je zde přinucena nějakou dobu žít takřka v úplné izolaci od okolního světa. Medituje, cvičí, píše a stará se o obytný komplex. Naslouchá přírodě, přestane brát léky a postupně nachází cestu sama k sobě.
"Začínám si na bydlení o samotě zvykat. Někdy strávím v areálu několik dní, aniž bych viděla kohokoli ze svých přátel nebo s někým mluvila. Šeří se brzy, už mezi čtvrtou a pátou. Stěhuju se ze Sieřina domu do kuchyňského stavení. Spím nahoře v podkroví, pokaždé za sebou vytáhnu žebřík a taky tu mám sekeru. Čurám do hrnce, který pak venku vylévám. Zvířata mě neznepokojují, ale bojím se Phila nebo někoho cizího, neznámého. Vítr rozeznívá zvonkohru, jež visí ve vchodu, a déšť pleská, tyhle zvuky připomínají kroky. Co budu dělat, pokud přijde někdo večer na neohlášenou návštěvu, jak mám vědět, jaké má úmysly a kdy je vhodné se začít bránit? Až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě? Když se mi cizí ruce sevřou kolem hrdla? Cvičím se v zacházení se sekerou a později, po Sieřině návratu, od ní dostávám kapesní nůž, který se dá otevřít jednou rukou. Kamarád jejího otce zabil podobným nožem pumu, jež na něm ležela a zuby měla zaťaté do jeho ramene. Nechci se bát, přesto se bojím. Chvílemi se cítím osaměle a toužím po někom, kdo by mě ochránil. Někdy se rozpláču, jako bych v sobě nesla veliký smutek, který tu a tam nabobtná a prorazí na povrch. "
Pobyt v Kanadě ji okouzlí a zocelí natolik, že se po pár měsících v rodném Norsku rozhodne vrátit. Udělá si řidičák, koupí si vůz a vydá se na vlastní pěst zpátky do divočiny.
Kniha mapuje autorčino několika měsíční putování v rámci dvou let. Na svojí cestě potkává neobyčejné lidi, samotáře, domorodce, podivíny, žijící na okraji společnosti v odlehlých končinách. Navazuje s nimi kontakt, uzavírá přátelství i hlubší vztahy. Také její setkání se zvířaty mají neobvyklý, místy až spirituální nádech. Díky svému pobytu v přírodě poznává sebe samu, svoje hranice, svoji osobnost.
Už samotný fakt, že autorka sebrala odvahu, překonala svoje démony a vydala se na cestu je inspirativní. Laila navenek sice může působit jako křehká dívka, přesto není žádná ufňukaná slečinka a dokáže si poradit v situacích, kdy by jiní hodili flintu do žita. Přijímá věci takové jaké jsou a s problémy se pere s neobvyklou houževnatostí. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si na její styl zvykla, ale pak jsem měla pocit, jako bych kráčela lesní cestou a poslouchala vyprávění milé kamarádky.
Vlčí ostrov není žádný suchopárný cestopis. Je to spíš pestrý kaleidoskop těžko uvěřitelných historek o lidech a přírodě. Autorka nepoužívá přímou řeč, takže máte pocit, že posloucháte ničím nepřerušovaný tok myšlenek, něco jako samomluvu. Někomu tento styl nemusí vyhovovat, mě naopak okouzlil svojí jednoduchostí, přímostí a jakousi melodičností. Varování na závěr - po přečtení dostanete neodbytnou chuť vypadnout z města a jít se chvíli někam jen tak toulat, pozorovat, naslouchat...
Lajlina lékařská zpráva hovoří jasně.
"Bohužel se neobejdete bez léků, je to dané vaším typem, jste zranitelná; velké vypětí a citovou zátěž budete zvládat jen těžko a nedokážete si od nich sama ulevit, pokud nebudete trvale brát antidepresiva"
Lajla se však tomuto rozsudku postaví čelem a zkusí svoji situaci vyřešit jinak, po svém a přijme nabídku dělat jednu zimu správcovou rekreačního komplexu na ostrově v kanadské divočině. Shodou náhod je zde přinucena nějakou dobu žít takřka v úplné izolaci od okolního světa. Medituje, cvičí, píše a stará se o obytný komplex. Naslouchá přírodě, přestane brát léky a postupně nachází cestu sama k sobě.
"Začínám si na bydlení o samotě zvykat. Někdy strávím v areálu několik dní, aniž bych viděla kohokoli ze svých přátel nebo s někým mluvila. Šeří se brzy, už mezi čtvrtou a pátou. Stěhuju se ze Sieřina domu do kuchyňského stavení. Spím nahoře v podkroví, pokaždé za sebou vytáhnu žebřík a taky tu mám sekeru. Čurám do hrnce, který pak venku vylévám. Zvířata mě neznepokojují, ale bojím se Phila nebo někoho cizího, neznámého. Vítr rozeznívá zvonkohru, jež visí ve vchodu, a déšť pleská, tyhle zvuky připomínají kroky. Co budu dělat, pokud přijde někdo večer na neohlášenou návštěvu, jak mám vědět, jaké má úmysly a kdy je vhodné se začít bránit? Až ve chvíli, kdy už je vlastně pozdě? Když se mi cizí ruce sevřou kolem hrdla? Cvičím se v zacházení se sekerou a později, po Sieřině návratu, od ní dostávám kapesní nůž, který se dá otevřít jednou rukou. Kamarád jejího otce zabil podobným nožem pumu, jež na něm ležela a zuby měla zaťaté do jeho ramene. Nechci se bát, přesto se bojím. Chvílemi se cítím osaměle a toužím po někom, kdo by mě ochránil. Někdy se rozpláču, jako bych v sobě nesla veliký smutek, který tu a tam nabobtná a prorazí na povrch. "
Pobyt v Kanadě ji okouzlí a zocelí natolik, že se po pár měsících v rodném Norsku rozhodne vrátit. Udělá si řidičák, koupí si vůz a vydá se na vlastní pěst zpátky do divočiny.
Kniha mapuje autorčino několika měsíční putování v rámci dvou let. Na svojí cestě potkává neobyčejné lidi, samotáře, domorodce, podivíny, žijící na okraji společnosti v odlehlých končinách. Navazuje s nimi kontakt, uzavírá přátelství i hlubší vztahy. Také její setkání se zvířaty mají neobvyklý, místy až spirituální nádech. Díky svému pobytu v přírodě poznává sebe samu, svoje hranice, svoji osobnost.
Už samotný fakt, že autorka sebrala odvahu, překonala svoje démony a vydala se na cestu je inspirativní. Laila navenek sice může působit jako křehká dívka, přesto není žádná ufňukaná slečinka a dokáže si poradit v situacích, kdy by jiní hodili flintu do žita. Přijímá věci takové jaké jsou a s problémy se pere s neobvyklou houževnatostí. Chvíli mi sice trvalo, než jsem si na její styl zvykla, ale pak jsem měla pocit, jako bych kráčela lesní cestou a poslouchala vyprávění milé kamarádky.
Vlčí ostrov není žádný suchopárný cestopis. Je to spíš pestrý kaleidoskop těžko uvěřitelných historek o lidech a přírodě. Autorka nepoužívá přímou řeč, takže máte pocit, že posloucháte ničím nepřerušovaný tok myšlenek, něco jako samomluvu. Někomu tento styl nemusí vyhovovat, mě naopak okouzlil svojí jednoduchostí, přímostí a jakousi melodičností. Varování na závěr - po přečtení dostanete neodbytnou chuť vypadnout z města a jít se chvíli někam jen tak toulat, pozorovat, naslouchat...
Kdy knihu Vlčí ostrov rozhodně číst
- rádi chodíte do přírody
- máte toulavou duši
- zajímá vás Kanada
Kdy knihu Vlčí ostrov rozhodně nečíst
- jste městský člověk a přírodě se zásadně vyhýbáte
- tuláky, hipíky, indiány nebo alkoholiky tvrdě odsuzujete
- dáváte přednost fikci než příběhům ze života
Za skvělý čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Kniha Zlín, kde mimo knihy Vlčí ostrov najdete i další kvalitní tituly.
O autorce
Lajla Rolstad se narodila 11. listopadu 1978. Vyrůstala v Lillehammeru a studovala filozofii v Essexu. Debutovala v roce 2009 románem Nekronaut s gotickými a punkovými prvky. Autobiografický román Vlčí ostrov je její druhá kniha.
Tak dnes jsem na tuto knihu padla na netu dvakrát a do třetice teď u tebe na blogu :) Vypadá zajímavě, jen nevím, jestli by mi nechyběla ta přímá řeč. Ale úryvek se mi líbí. Moc pěkná recenze :)
OdpovědětVymazatDíky :-) Tak to je určitě znamení, že si ji máš přečíst. Mě přímá řeč ani moc nechyběla. Rozhovorů tam bylo celkem pomálu a z textu bylo zřejmé, kdo mluví. Větší problémy jsem měla, když jsem četla Pod sněhem. To byl fakt mazec. Takže jestli jsi zvládla Soukupovou, tak tohle dáš levou zadní ;-)
VymazatKniha je výborná. Čte se velmi dobře, děj plyne a člověk pořád obrací a obrací stránky, aby se dozvěděl další děj :o). Dneska nám přišla do obchodu, hned jsem po ní sáhnul, také díky úžasné recenzi, za kterou děkuji :o). Petr
VymazatTak to mě těší :-) Příjemné počtení přeji ;-)
VymazatMoc pekna recenze :-)Myslim si, ze by mne knizka mohla bavit, prijde mi zajimava a tak po ni asi v brzske dobe kouknu :-)
OdpovědětVymazatDěkuji :-) Mě dnes došla v papírové podobě a obálka se fakt povedla. Tak ať se líbí ;-)
VymazatDíky za recenzi. Akorát autorka se jmenuje Lajla Rolstad, máte tam navíc "n" nahoře v přehledu i dole v medailonku.
OdpovědětVymazatDíky moc za upozornění, to mi uteklo. Opraveno :-)
Vymazat