středa 7. srpna 2019

Tiché roky

Název: Tiché roky
Autor: Alena Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2019 
Počet stránek: 295











Celkové hodnocení: *****




Dva roky po Haně, čtyři roky po Hotýlku přichází Alena Mornštajnová s novou knihou. Tiché roky jsou nejostřeji sledovanou publikací tohoto roku. Překonají veleúspěšnou Hanu, která se dočkala dokonce divadelního zpracování, nebo se autorka vyčerpala a nemá čtenářům už co nabídnout?

Děj knihy začíná těsně po Druhé světové válce, pokračuje do doby plného totalitního režimu a končí po listopadu 1989. Pomyslné vypravěčské žezlo si po kapitolách předávají otec Svatopluk a dcera Bohdana. Popisují svoje dětství, dospívání, až se v určitém momentě jejich osudy prolnout. Čtenář sleduje oba světy současně. Poznává sny a touhy hlavních hrdinů a ze své perspektivy chápe souvislosti, které otci a dceři unikají.


"Teprve uprostřed dalšího týdne jsem ve schránce našla obálku se svým jménem. Utíkala jsem nahoru a nedočkavě jsem ji roztrhla. Vyndala jsem přeložený bílý papír. Byly na něm napsané jen dvě krátké věty.
O tvém otci vím jediné. Je to svině.
Zírala jsem na ta slova naškrábaná rozmáchlým rukopisem s vlající vlnovkou nad písmenem "J" a chtělo se mi brečet. Tak tohle si o otci někdo myslí? Najednou jsem se začala stydět, že se na ten papír dívám a že čtu, co je tam napsané. Zmuchlala jsem dopis do malé kuličky a zahodila ho do koše, ale pak jsem dostala strach, že papír někdo najde, rozbalí a přečte si ho. Honem jsem list vytáhla, roztrhala ho na malé kousky a ty jsem spláchla do záchodu."
(Str. 25-26)


Hotýlek, Hana i Tiché roky mají společné jedno téma a tím je problém mezilidské komunikace. I když hlavní hrdinové žijí vedle sebe, v jednom domě, nedokáží si věci vyříkat. Dochází pak ke zbytečným nedorozuměním, která nezřídka končí špatně.

Hotýlek bych přirovnala k jakémusi trenažéru. Nebyl ani špatný, ale taky ani zvlášť výjimečný. Děj byl hodně hutný a připomínal mi televizní seriál Vyprávěj. Bylo vidět, že se na něm autorka učila a ujasňovala si svůj styl.

Hana byla sice o vztazích, víc v ní ale rezonovalo židovské téma. U této knihy se autorka lapila do pavučiny doby, ve které se děj odehrával. Pasáže z koncentračního tábora, které měly příběh podivínské tety jen doplnit, nakonec zastínily původní dějovou osu. Vztah Miry a Hany nakonec nevynikl tak, jak si nejspíš zasloužil. Přesto, nebo možná právě proto, měla Hana obrovský úspěch u čtenářů.

U Tichých roků bylo hodně cítit, že se autorka snažila politickému tématu vyhnout a klást větší důraz na vztah otce a dcery. Trošku jsem doufala, že vzhledem k tomu, jaký byl Svatopluk přesvědčený komunista, bude v knize víc rozebraný 68. a později 89. rok. Chyba lávky. O těchto událostech, které byly klíčové pro naši zemi, najdete v knize sotva pár vět. Možná proto byli někteří čtenáři Hany z Tichých roků tak zklamaní. Čekali drama politické a dostalo se jim "jen" dramatu rodinného.

Co se týče mého dojmu z této knihy, ocenila jsem, že autorka ubrala na množství postav a šla s nimi víc do hloubky. Kdybych potkala Svatopluka na ulici, odsoudila bych ho jako protivného páprdu. Když jsem pak zjistila, čím vším si prošel, asi bych ho sice stále měla za protivného páprdu, ale nejspíš bych jeho chování soudila víc shovívavě.

Kdybych měla říct, která postava mě zaujala nejvíc, byla by to Běla. Není to sice úplně hlavní hrdinka, ale pro mě byla křehká tichá žena, která si i přes manželův útlak dokázala udržet vnitřní sílu, hodně zásadní. Dala přednost štěstí cizího dítěte před vlastními zájmy a myslím, že se pak dokázala s životem zdravě srovnat líp než kdokoliv jiný. Za mě prostě ženská s velkým Ž.

Nakladatelství Host si i tentokrát dalo hodně záležet na grafickém zpracování obálky. Lucie Zajíčková jednoduchými prvky skvěle vystihla podstatu příběhu. Po přečtení vám bude naprosto jasné, proč je jeden ptáček z notového a druhý z čistě bílého papíru a jen budete žasnout, jak je to geniálně prosté.

Moc milé bylo i to, jak kapitola vždy začínala větou, kterou předchozí končila. Byl to zajímavý prvek, který vzbuzoval dojem větší provázanosti obou hlavních představitelů. Takový trošku netradiční dialog otce s dcerou, který nikdy neproběhl.

O Tichých rocích bylo řečeno mnohé. Mě osobně se líbily. Příběh byl skvěle vystavěný, postavy nebyly povrchní, zápletka byla zajímavá a nechybělo ani pár zcela nečekaných zvratů. Sice trošku neseděla časová osa, ale toho si všimne jen opravdu velice pozorný čtenář. 

Setkání s autorkou na střeše Národního muzea byl pak už jen třešničkou na dortu a já jsem si to opravdu skvěle užila. Z tohoto setkání jsem si odnesla dva zásadní poznatky. Čtení knih je vždy osobní a neopakovatelný prožitek a nejlepší historky začínají slovy "A tohle taky nikam nepište". Díky Jakubovi Pavlovskému a Aleně Mornštajnové za skvělé odpoledne a Jonatanjan za krásné fotky.





Kdy knihu Tiché roky rozhodně číst
  • baví vás knihy o mezilidských vztazích
  • líbila se vám Hana
  • zajímají vás romány z doby komunismu

Kdy knihu Tiché roky rozhodně nečíst
  • když tam není sex ani násilí, není to kniha pro vás
  • zásadně nečtete české autory
  • rodinných problémů máte doma dost, nemusíte si o nich ještě číst


O autorce


Alena Mornštajnová se narodila v roce 1963. Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa. Následoval Hotýlek a Hana, která byla uvedena i jako divadelní hra.

6 komentářů:

  1. Mně se Hana zase zdá jako kniha o strašlivém smutku a neskutečném pocitu viny. Každý v tom vidí to své :-) Nicméně i Tiché roky i Slepá mapa jsou knihy, které jsou tak strašlivě lidské a výborně vyprávěné, že jsou zaslouženě čtenáři milované.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já Hanu prožívala velice intenzivně. Mám stejně starého syna jako byla Mira a dost mě děsila představa, že by mu během pár dní umřela celá rodina. Každopádně souhlasím s vámi, všechny knihy Aleny Mornštajnové jsou krásné, čtivé, lidské a stojí za to ;-)

      Smazat
  2. Mám doma Hanu a ještě jsem se k ní nedostala. Co se týče této knihy, tak po ní pokukuji, protože jsem o ní slyšela mnoho krásným věcí. Díky za hezkou recenzi :)

    Gabux | Poslední článek

    OdpovědětSmazat
  3. Moc pěkná recenze. Od autorky jsem četla Slepou mapu, ze které jsem byla nadšená. I na ostatní autorčiny knihy, zvlášt na tuhle novinku, se určitě chystám. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Skvělé jsou všechny, máte se na co těšit ;-)

      Smazat