Tančící Picasso

Někdy mám pocit, že mám v sobě zabudovaný nějaký malý motorek, který mě nutí zkoušet nové věci a nenechá mě chvíli v klidu. Měla jsem období učení se hry na kytaru, na flétnu, pěstovala jsem bonsaje, kaktusy, zběsile  jsem fotografovala, drátkovala, jezdila na koni, pletla, šila panenky nebo háčkovala dečky. Jednou to dokonce bylo lepení modelů ze špejlí. Většinou mě to však po pár měsících pustilo a já se vrhla zas na něco nového. Dvě věci však u mě přetrvaly. Láska ke knihám a láska k tanci. 

Nadšení flamencem u mě trvá už třetí rok. Proč? Nejspíš proto, že mi připravuje stále nové výzvy. Je pomalé a dynamické zároveň. Střídá rytmy. Některé jsou pro mě stále naprosto nepochopitelné. Pohyby, dupy... všechno je naprosto protichůdné, nelogické a nohy se vzpouzí poslouchat, protože mozek má pocit, že si určitě namelete hubu. Nakonec to však všechno zapadne kam má a je to prostě paráda a velká radost.

Jsem neskutečně vděčná, že jsem potkala tak skvělou, chápavou a inspirující učitelku, jakou Petra Pšenicová je. Je přísná, ale zároveň umí všechno dobře vysvětlit a povzbudit. Na vystoupeních je nám velkou oporou a prožívá s námi každé zaškobrtnutí (a že jich občas je ;-)).

Taky jsem děsně ráda za holky. Je nás 18. Každá jsme jiná, každá jsme výjimečná. Je úžasné, že jsme se za ty 3 roky ani jednou do krve nepohádaly nebo si nevjely do vlasů. Nevím o žádném rozporu, nebo o chvíli, kdy by se některá z nás nějak urazila, což je v tak velkém ženském kolektivu skoro zázrak. Možná je to tím, že už jsme všechny velké a víme, co je to život. Dokážeme dělat kompromisy a vážíme si kamarádství trošku jinak, než když nám bylo 20.  

A tak o sobě s nadsázkou tvrdím, že jsem jak tančící Picasso. Teda.... zatím naštěstí nevypadám jako starej, ošklivej chlap v trenkách, ale tanec je zkrátka něco, co mě baví, i když v tom nejsem dokonalá. Je to prostě věc, u které je mi dobře a jestli se to někomu líbí nebo nelíbí, to je jeho problém, ne můj.     

Abyste mohli mrknout, jak nám to po třech letech s holkama dupe, natočil kamarád Mário tohle krátké video. Pro hnidopichy dodávám, že jsme tančily na dlažbě proložené kočičíma hlavama, absolutně jsme se neslyšely a šklebily jsme se proto, že nám svítilo zapadající sluníčko přímo do očíček ;-) 

Mimochodem, kdyby mě snad někdo hledal, tak já jsem vpravo úplně vzadu a děsně se hrbím ;-)