Knižní trauma z dětství aneb O veselé mašince

Jako malá jsem milovala leporela. Dokázala jsem si z nich stavět celá městečka a nejrůznější labyrinty a pak jsem mezi nimi radostně probíhala v zástěrce a ve vytahaných hnědých punčocháčcích. Byla to krásná doba a moc ráda na ni vzpomínám. 

Mám celkem silnou vizuální paměť, takže když pak vezmu  po letech do ruky nějakou starší dětskou knížku, automaticky mi naskočí text i obrázky. Ještě teď jsem schopná recitovat zpaměti celé pasáže z Kuřátka a obilí, O Palečkovi nebo z Cvrček a mravenci. 

Jako dítě jsem byla celkem posedlá detaily a dokázala jsem celé hodiny studovat nejrůznější ilustrace. Pokaždé jsem nelibě nesla, když bylo něco jinak. Například když autor hovořil o dívence jako o blondýnce, ale na obrázku byla brunetka.  Neskutečně mě to iritovalo a tajně jsem se snažila upravit obrázky k obrazu svému. Ne vždy jsem byla úspěšná a často to končilo dírou ve stránce a zákazem Večerníčku. 

Nu a tímto oslím můstkem se dostáváme ke kameni mého úrazu - dětské knížce O mašince. Dneska jsem ji náhodou objevila v knižním bazaru. Text má na svědomí Jan Čarek a autorem ilustrací je Zdeněk Miler. Kdyby jen pánové tušili, co mi svým dílem způsobí... V knize je totiž verš 

Dvě průvodčí má náš vlak, 

Mařenku a Anduličku. 

Mařenka je kterápak?

Mařenka má důlek v líčku,

kleště nosí cvaky cvak,

Andulička taky tak. 

Tak a teď se pozorně podívejte na obrázek. 

Vidíte! Žádný důlek! Jak má potom člověk vědět, která je Mařenka a která Andulička!! Jasně, teď je to spíš úsměvné, ale jako dítěti mi to přišlo nesmírně matoucí a hodně mě to trápilo. Především proto, že jsem chtěla ten obrázek opravit, jen jsem nevěděla, které průvodčí ten důlek domalovat. 

Tímto bych chtěla apelovat na všechny ilustrátory dětských knížek. Přečtěte si pořádně text, než něco namalujete, ať se děti netrápí. Nestojí to za to ;-)

Máte nebo měli jste to jako dítě taky takovou zkušenost? 

Co byste řekli, která z nich je Mařenka?