neděle 2. prosince 2018

Hodina vlků

Název: Hodina vlků
Autor: Ingmar Bergman
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2018 
Počet stránek: 222













Celkové hodnocení: ***


Ingmar Bergman patří mezi nejpublikovanější a nejhranější divadelní švédské autory 20. století a neznat ho je prostě ostuda. Hlavně moje ostuda, protože až do letošního podzimu jsem neviděla žádný z jeho filmů. Letos by oslavil sté narozeniny, a tak jsem se rozhodla rozšířit si obzory a zjistit, čím je jeho tvorba tak výjimečná. Proto jsem sáhla po knize Hodina vlků, která vyšla v nakladatelství Kniha Zlín, a která obsahuje 4 povídky, které vznikaly souběžně s bergmanovými filmy a nebyly dosud publikovány. 


Hodina vlků je první díl z takzvané "Ostrovní série". Vypráví příběh malíře Johana a jeho těhotné ženy Almy. Johan je psychicky nemocný a jeho běsy ho nejvíc pronásledují v hodině  před rozednění, kdy je noc nejtemnější a které se říká hodina vlků. 

"Johan: Jsme vzhůru každou noc a až do svítání. Ale tahle hodina je nejtěžší. Víš, jak se jí říká? Alma zavrtí hlavou.) Naši předci jí říkali hodina vlků. Je to hodina, kdy umírá nejvíc lidí. Hodina, kdy se rodí nejvíc dětí. Právě teď nás nás navštěvují noční můry. A když jsme vzhůru, tak...
Alma: ... máme strach."
(str. 29 - 30)

Alma na mě působila jako silná a přitom velice zoufalá žena. Neustále se snaží nějakým způsobem uchopit a zvládnout manželovo šílenství a přivést ho zpátky k sobě, ale moc se jí to nedaří. Chvílemi to dokonce vypadá, že spíš stahuje k sobě on ji než ona jeho. Nejrůznější surrealistické obrazy, bohatý soused, který je zve k sobě na své sídlo aby pobavili jeho společnost, Johanova bývalá partnerka, která ho dovádí k šílenství a která je přítomná a nepřítomná zároveň. Velice groteskní, alegorický a těžko uchopitelný příběh jednoho vztahu, který je poznamenaný duševní nemocí, která  jako vlk  postupně za živa požírá svoji oběť.



Druhá povídka nese název Hanba a vypráví příběh manželské dvojice profesionálních hudebníků Jana a Evy, kteří prchají před blíže nespecifikovanou válkou na ostrov. Povstalci se ale dostanou i tam a nutí je přidat se na jednu nebo druhou stranu. Hlavní hrdinové jsou ve svých politických preferencích nestálí a přiklání se tam, kde cítí jistotu nějaké výhody.


"Otevřou se dveře a stráže zavedou Evu a Jana do poměrně prostorné výslechové místnosti, která má tvar obdélníku. Okna jsou zabedněná a na stropě vidí silná elektrická svítidla. U stolu sedí tajemník (malý chlapík v civilu, s lhostejným, téměř znuděným výrazem ve tváři). Hlavní vyšetřovatel, hubený muž v uniformě s kapitánskou hodností, rozmlouvá se shrbeným světlovlasým mladíkem, který má rozepnutý plášť stejnokroje. Na stole leží množství lejster a hromady šanonů.
Špinavá podlaha. Sem tam lze zahlédnout krvavou skvrnu.
Jan a Eva si sednou na židle.
Hlavní vyšetřovatel se posadí ke stolu a pohlédne na papír, který mu předloží blonďák s rozepnutým pláštěm.
Vyšetřovatel: Máme důvod se domnívat, že jste kolaborovali s druhou stranou."
(str. 72-73) 

Ze všeho nejvíc mi tato povídka připomínala Orwellův román 1984. Ze začátku je Jan spíš pasivní, ukňouraný a Eva se stylizuje do role matky. Postupně se ale ukazuje Janova krutá až vypočítavá osobnost a i on začíná jednat.




Další a poslední povídka, která se odehrává na ostrově, byla Náruživost. Andreas a Anna mají vcelku vyrovnaná vztah, který naruší Andreasův poměr s vdanou Evou.

"Je tak těžké se jednoho dne probudit a zjistit, že nemáme žádný smysl. Že žijeme pro nic za nic. Že dokonce ani nežijeme sami pro sebe. Že nás nikdo nepotřebuje, přestože se chceme rozdat. Pravděpodobně je to moje vlastní chyba, ale je to ochromující. Chci toho tolik vykonat a dělám si plány. Jenže pak mluvím s Elisem a ten mi řekne: Ne, tak to dělat nebudeš, uděláš to takhle a takhle. To pak všechno vezme za své - ne, nesmím to svádět na Elise, to není správné. Všechno se mi vždycky zvrtne. Ale Elis je tak... Ne, na Elise bych to svádět neměla."
(Str. 115)

Bergman v povídce doslova pitvá vztahy mezi muži a ženami. Hlavní hrdina tápe mezi dvěma vztahy a balancuje na křehké hranici nervového zhroucení. V popisu vztahů jde autor až na samou dřeň a odhaluje boj s vlastními sebeklamy, který svádí každý člověk ve svém nitru.




Poslední povídka, Ze života loutek, se sice neodehrává na ostrově, ale její hlavní hrdinové jako kdyby tvořili svým vztahem vlastní izolovaný ostrov. Jedná o komorně laděný psychologický příběh, který začíná vraždou a retrospektivou se vracíme k příčině této situace. Hlavními hrdiny jsou manželé Kateřina a Petr. Jejich vztah je divoký a sebezničující.

"Víš, Petr je mou součástí, nosím ho v sobě, ať jsem kde jsem, mám ho tady uvnitř, k nikomu jinému jsem nikdy nic takového necítila. Kdybychom měli děti, bylo by to možná jiné, teď jsme já jeho dítě a on moje. Ne to není pravda. Nikdo z nás nechce být dospělý. Právě proto se pereme, hádáme a brečíme. Nikdo z nás nechce být moudrý a zralý. Ale máme společný krevní oběh, nějakým hrozným způsobem nám srostly nervové dráhy. Dokážeš to pochopit?"
(str. 162)

Popravdě, když jsem tuto povídku četla, bylo mi Petra celkem líto. Ve vztahu s takovou šílenou fúrií je s podivem, že někomu nezakroutil krkem dřív. Kateřina byla opravdu neskutečně intenzivní a nevyrovnaná partnerka, kvůli které by po stropě za chvíli lezl i ten největší kliďas. Autor zde ztvárnil vztah plný nenávistí, zoufalství, krvelačnosti a snahy ponížit toho druhého. Hrábl až na samotné dno a vytáhl tu nejhorší špínu, která mezi dvěma lidmi snad může být.






Ostrovní trilogie vznikla v roce 1968 a odehrává se na ostrově Fårö, kde Ingmar nějakou dobu žil. Hlavní postavu navíc ztvárnila herečka s pihovatou tváří a neskutečně smutnýma očima, Liv Ullmann, která v tu dobu dobu byla Bergmanovou partnerkou a dokonce s ním měla dceru. Čtvrtá povídka vznikla v roce 1980 a jediné, co má s předchozími příběhy společného jsou vyhrocené partnerské vztahy.

Bergmanova tvorba a především jeho ženské postavy jsou až neskutečně naturalistické. Otevřeně mluví o své sexualitě, jsou divoké, náladové, hysterické a přesto nejsou hrubé. Když se pak podíváte na jeho filmy, vidíte, jak moc si libuje v detailních záběrech a snaží se z každého zacuknutí tváře vydolovat maximum.

Hodina vlků se mi četla nesmírně těžko. Většinou jsem na ni měla čas před úsvitem, kdy jsem nemohla spát. O to víc jsem asi její obsah prožívala. Navíc jsou stránky u hřbetu knihy obarveny temně zeleně a to ve 4 ráno v chabém osvětlení působí dost děsivě. Dodatečně jsem si pak ještě Bergmanovy filmy pustila. Popravdě, nepůsobily na mě o moc pozitivněji.

Tato kniha není pro každého čtenáře. Chce to silnou povahu abyste do příběhů moc nezabředli. Pokud si, stejně jako já, chcete rozšířit obzory, rozhodně tuto knihu nečtěte ve vážné partnerské krizi v pošmourném zimním večeru. Nemuselo by to skončit dobře...



Kdy knihu Hodina vlků rozhodně číst
  • zajímáte se o severskou kulturu
  • máte rádi psychologické pitvy vztahů mezi muži a ženami
  • nejste prudérní

Kdy knihu Hodina vlků rozhodně nečíst
  • procházíte partnerskou krizí
  • trpíte depresemi a nespavostí
  • bydlet na opuštěném severském ostrově je pro vás něco jako noční můra


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kniha Zlín, v jejichž nabídce najdete i knihu Hodina vlků.



O autorovi


Ingmar Bergman (1918–2007) vyrůstal v přísném religiózním prostředí (otec byl farářem státní Švédské církve), které výrazně ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Po studiích na Stockholmské vysoké škole pracoval jako asistent režie v Královské opeře. Jako režisér, umělecký šéf a ředitel prošel několika významnými švédskými divadly (Helsingborg, Göteborg, Malmö), jeho divadelní dráha vyvrcholila dlouholetým působením ve stockholmském Královském dramatickém divadle. Zároveň se věnoval filmové režii a scenáristice. Jeho (převážně autorské) filmy (Úsměvy letní noci, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Fanny a Alexandr, Sarabanda…) mu získaly mezinárodní uznání. Mnohé z nich se dočkaly i divadelního zpracování a jako filmové povídky vyšly v knižní podobě. Díky tomu dnes Bergman patří k nejhranějším a nejpublikovanějším švédským autorům dvacátého století. 

Žádné komentáře:

Okomentovat