neděle 30. března 2014

V hnízdě kolibříka


Přichází jaro, sluníčko svítí, ptáci řvou, brouci dupou.... Tak jsem si řekla, že by to chtělo něco zamilovaného, erotického. 50 odstínů jsem četla. Všechny 3 díly. No abych se přiznala ten poslední díl jsem více méně prolistovala, jen abych věděla, jak to dopadne. Námět i děj mi přišel tak hrozně neskutečný a "profláklý", že jsem chtěla něco uvěřitelného. Takže jsem nakonec sáhla po české autorce Aně M a její knížce V hnízdě kolibříka

Příběh se odehrává v Českých Budějovicích a vypráví ho Karolína, sportovkyně a podnikatelka, která má spolu s manželem Mirkem dvě krásné děti a prosperující fitcentrum. Řeklo by se idylka jak vystřižená z pohádky. Jediným mráčkem v jinak spokojeném manželství je, že Karolína při sexu nedosahuje orgasmu. V podstatě ho v životě nezažila ještě s žádným partnerem a aby to nebylo manželovi líto, předstírá vyvrcholení i při milování s ním. Pak však potká Ondřeje - jejich nového ženatého cvičitele, s kterým vede lekce pro páry. Od prvních chvilek to mezi nimi jen jiskří. Odjedou spolu na víkend na školení a samozřejmě dojde na sex. Karolína poprvé v životě vyvrcholí. Oba mají výčitky, berou celou akci jako nešťastný úlet, ani jeden nechtějí rozbíjet svoje rodiny, dohodnou se, že už nebudou v nevěře pokračovat. Cestou ze školení je však potká nehoda, při které Ondřej zemře. Karolína si to vyčítá, snaží se se vším vyrovnat. Zároveň však objeví svou vlastní sexualitu a do svých nových poznatků zasvětí i nadšeného Mirka. Začne se dokonce kamarádit s Ondřejovou manželkou Lenkou. Pak jí však začnou chodit nenávistné emaily a celý příběh se značně zkomplikuje.....

Knížka se pohybuje na hranici erotického románu a porna. Celkem vtipně popisuje Karolínino objevování radosti ze sexu a její honbu za orgasmem. Od tohoto knižního žánru se opravdu nedají čekat žádné hluboké myšlenky, je to spíš četba na odreagování. Knížka však má i celkem zajímavou a neotřelou zápletku a taky se dozvíte hromadu zajímavostí o erotických pomůckách a sexuálních praktikách.  Závěr - 50 odstínů se může jít zahrabat.


pátek 28. března 2014

Jak mi hrabe z Hrabala


Dneska by se dožil sta let. Milovaný, nenáviděný, diskutovaný, zatracovaný, obdivovaný, nejčastěji překládaný český autor 20. století, Bohumil Hrabal. A tak jsem se rozhodla k jeho nedožitým narozeninám přečíst si od něj nějakou knížku. 


Abych se přiznala, zatím jsem, až do teď, od něho nic nečetla. A protože miluji Magdu Vašáriovou v Postřižinách (scény kdy k snídani dlabe řízek a zapíjí to pivem, když vyleze na komín s věčně hulákajícím Pepinem, nebo když si ostříhá vlasy a dostane od Francina na zadek , jsou naprosto geniální), tak jsem si řekla že zkusím Krasosmutnění, což je v podstatě pokračování Postřižin. 


A musím říct, že Hrabal nezklamal. Nádherné, poetické, něžné, krásně smutné i veselé povídky z Hrabalova dětství v pivovaru nás opět uvedou do období první republiky. Znovu se potkáváme s Francinem, jeho ženou, strýcem Pepinem a dalšími postavami hrabalova mládí. Takže pokud jste četli nebo viděli Postřižiny a líbila se vám ta nádherná maloměstská atmosféra minulého století, Krasosmutnění si určitě zamilujete.  

Mimochodem, v knihovně dnes taky slavíme Hrabalovy narozeniny. Na strategických místech jsou rozmístěny různé jeho citáty a je možno si je odnést s sebou domů a použít třebaa... třeba jako záložku a nebo si je vzít jen tak, pro radost, a nebo...






.... a nebo tak ;-)







Na závěr mi dovolte jednu citaci z Příliš hlučné samoty. Tak nějak mi to připomnělo, jak jsem se při čtení Krasosmutnění cítila.

"... já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru, tak dlouho až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév."

středa 26. března 2014

Stallo


Bylo nebylo, stalo se nestalo. Nebo přece jen Stallo? Dílo švédského autora Stefana Spjuta jsem četla už o Vánocích, moc se mi líbilo a tak jsem se chtěla podělit. 

Knížka je žánrově opravdu těžko zařaditelná. Příběh začíná v roce 1978 únosem malého chlapce. Jeho matka policii tvrdí, že ho unesl trol, nikdo jí však nevěří. Dále pak děj pokračuje v přítomnosti. Dívka Susso, jejíž dědeček pořizoval letecké snímky Švédska a jednou se mu podařilo zachytit záhadného tvora, založí webovou stránku věnovanou kryptozoologii, s jejíž pomocí se snaží získat podrobnější informace o trolech. Když se jí jednoho dne ozve stará paní, jejíž dům, a hlavně jejího malého vnoučka, pozoruje podivné stvoření, dá se do pohybu lavina událostí. Susso společně s přítelem Torbjörnem (ty severský jména mě jednou zničí) a svojí matkou Gudrun při pátrání narazí  na podezřelou a nebezpečnou skupinu podivínů, kteří si doma "chovají" troly. A protože trolové nemůžou mít vlastní děti, potřebují sem tam na hraní nějaké ty lidské....

Stallo balancuje na pomezí severského trileru  a fantazijního světa plného temných legend o skřítcích a obrech. Autora nejspíš hodně inspirovaly obrázky známého švédského ilustrátora Johna Bauera, který v knize také nepřímo vystupuje. Líbila se mi jasnost příběhu, přesnost vyprávění, nic nebylo zbytečné. Dějově byla knížka opravdu zajímavá, napínavá, místy až drsná, ke konci jsem se nemohla odtrhnout. Jen večer jsem měla nepříjemný pocit, když jsem šla potmě na záchod. Závěr? Pokud se jen tak něčeho nezaleknete a dokážete žít s tím, že hodní skřítkové prostě neexistují, směle do čtení. Slabším povahám nedoporučuji. 


Mimochodem, překvapilo mě, že tahle knížka má natočený vlastní trailer a navíc v češtině. Knížku máme samozřejmě k zapůjčení i u nás v knihovně ;-)





PS: Ty dvě děti na fotce jsou moje vlastní výroba. A i když jsou chvíle, kdy bych je nějakému tomu trolovi s chutí předhodila, jsou jinak báječní, dokonalí a jsem na ně hrozně moc pyšná :-)




úterý 25. března 2014

Jarní quilling

Chtěli jste něco ze života knihovnice, tak tady to máte!  Dnes je to taková malá rychlovečka o tom, co u nás v knihovně zrovna děje. Právě v knihovně "kvílíme". Tedy, aby jste to pochopili, dnes je v knihovně zavírací den a tak tu máme tvořivou dílnu pro seniory a právě vyrábíme krásně jarní dekorace z papíru. Dámy jsou velice šikovné, no posuďte sami...













Vykupitel duší aneb jak jsem sedla na lep

Knížka je prvotinou dvaapadesátileté slovenské autorky Ivety Pačutové. Zaujalo mě tvrzení na obálce, že spisovatelka "se rozhodla nesvézt na vlně popularity erotických románů či romantických fantasy hororů, ale obdobně jako slavná Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, či Vladimíra Klimecká v knize Druhý život Marýny G., nás zavádí do podhorského prostředí chudých vesnic." Řekla jsem si - super, Žítkovské bohyně jsem četla, líbily se mi, konečně nějaká knížka, která je jiná než ostatní.  Já vám nevím....Jedinou spojitost jsem našla v tom, že oba děje jsou zasazeny do vesnického prostředí, jinak společného nemají asi nic.

Zápletka není až tak nejhorší - stará Hana Halajová , jejíž manžel odjel do Ameriky a už se nevrátil, její dva synové Imro (Halajův) a Matěj (jeho otcem byl hrabě u kterého Halajová pracovala jako kojná), jejich manželky Zuna (nemůže s Imrem otěhotnět a tak adoptují cikánské děvčátko Rózu, které za tragických okolností hned na začátku zemře matka) a Julča (té se zase po marných pokusech donosit dítě narodí hluchoněmá holčička Ida). Člověk by si řekl, že s tímhle už se dá nějak pracovat a vystavět zajímavý příběh o životě na slovenském venkově 19. století. Když potom začně Matěj chodit Imrovi za Zunou, přimíchá se do toho vesnická bylinkářka Jolana, bláznivý Vilo Titko a jeho nemocný otec s hospodyní Martou,  násilnický Eda, nepřejícný starosta, mladý pan farář , má knížka náběh na celkem slušný a napínavý román z vesnického prostředí, kterých je na našem trhu pomálu. 

Proto nechápu, co tam dělá postava Nikda (pravého otce cikánečky Rózy), neznámé bytosti, jakési fialové mlhy, která se dokáže zhmotnit do různých tvarů a podob, má fialové oči a "uvolňuje" duše před jejich smrtí. Róza po něm zdědí oči do fialova, nemůže se utopit a dokáže telepaticky komunikovat s Idou. Hrozně to ubírá na důvěryhodnosti celé knížky. Taky mě rozčilovalo zmatečné přeskakování z minulosti do budoucnosti a pak zpátky do přítomnosti. A co bylo asi nejhorší - nemám ráda, když se vyzradí děj dopředu. Obraty "toho dne ho viděla naposledy" jasně navádějí, že se brzo stane nějaké neštěstí a to se zkrátka nedělá. 

Na prvotinu to není úplná katastrofa, nápad nebyl špatný, ale přijde mi jako by to bylo psáno horkou jehlou. Není to dotažené a ty fantastické prvky mi přijdou jaksi nepatřičné.  Nic proti fantastice, tenhle žánr mám moc ráda, ale zrovna u téhle knížky se mi to bohužel nelíbilo. Shrnutí? Nevěřit všemu co píšou na obalu!

No, kdyby jste si chtěli knížku přece jen přečíst a třeba mi vyvrátit můj názor na ni, tak i ji máme k dispozici v knihovně ;-)

sobota 22. března 2014

Archiv

Dnes ve 3 ráno jsem slavnostně dočetla Archiv od mladé americké autorky Victorie Schwab. Takže o čem to vlastně je....

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Mackenzie Bishopová, která pracuje pro tajemnou instituci jménem Archiv. Postupně se dozvídáme, že Archiv je místo, kde se ukládají životy zemřelých, takzvané Historie.   Historie mají podobu svých majitelů, tak jak vypadali za živa. Archiv střeží knihovníci. Ti mají na starost klidný spánek Historií. Mac patří do skupiny strážců. Když někdo zemře, strážce dostane zprávu a tajnými dveřmi pomocí speciálního klíče vstoupí do Úžin (spletitého tmavého labyrintu plného dveří), kde bloudí zmatené a často agresivní Historie a hledají cestu domů. Úkolem strážců je Historii najít a dopravit ji do komnaty návratů, kde ji knihovníci uspí a uloží do Archivu.  

Titul strážce se dědí. Mackenzie trénuje její dědeček. Mac se musí naučit nejen bojovat s mrtvými, ale i "číst historii" - dotekem se vrátit do minulosti a vidět věci, které se kdysi udály. Když dědeček zemře, zůstane Mac na všechno sama. O existenci Archivu nesmí nikomu říct, ani svým nejbližším. Neustálé lži jsou pro ni velice těžké. Navíc jejího bratra před pár měsíci zabije nepozorný řidič. Rodiče se snaží s tou ztrátou vyrovnat a tak se všichni přestěhují do velkého starého hotelu, kde chce její matka zrekonstruovat a zprovoznit kavárnu. Mac postupně zjišťuje, že stará budova přitahuje daleko víc Historií než stíhá zvládat. Hodně jí pomáhá Wesley, předchozí správce. Mac je ráda, že má kamaráda a má si o svém tajném životě konečně s kým promluvit. 

Pak se však věci zvrtnou. Mackenzie začne na vlastní pěst pátrat po historii hotelu. V záznamech o nájemnících chybí několik let a zrovna v tu dobu se v hotelu udály záhadné vraždy. Když se však chce podívat do patřičných Historií v Archivu, tak spolu s knihovníkem Rolandem zjistí, že je někdo přepsal. V Úžinách narazí na Historii Owena, která vůbec není agresivní ani zmatená a chová se úplně jinak než ostatní. A aby toho nebylo málo - někdo začne budit mrtvé a pouštět je ven..... 

Jak to celé dopadne? Kdo se snaží zahladit své stopy v minulosti a nenechá Historie v klidu odpočívat? Kdo a proč je odpovědný za všechny vraždy? To si už musíte přečíst sami. 

Knížka je velice čtivá, má neotřelou zápletku, je v ní dávka napětí i romance. Pro ty, kterým se líbí tento žánr, můžu jen doporučit. Už se těším na pokračování, určitě si ho nenechám ujít.


čtvrtek 20. března 2014

Kuchařky a kuchařinky

Proč v práci myslím na jídlo, pořád u čtení něco pozobávám a následně s výčitkami přibírám? Můžou za to kuchařky! Stačí se jen podívat na ty nádherné, lákavé fotografie jídel a jeden hned dostane na něco dobrého chuť. A jeden je zkrátka proti takové přesile (v knihovně máme skoro na 900 kuchařek) jednoduše bez šance. Proto jsem se rozhodla tenhle příspěvek věnovat právě jim. Tentokrát jsem vybrala hned tři  knížky od českých autorek. Žádná Itálie, žádné Japonsko, žádná exotika, dneska to bude stará dobrá česká klasika.


Začneme od mého horkého favorita na dárek k Vánocům. Ano milý Ježíšku, přesně tuhle knížku chci do knihovničky! Hovory s řezníkem od Jany Florentýny Zatloukalové. Přehledné kapitoly doplněné vtipnými rozhovory v řeznictví, které vás postupně provedou všemi druhy a úpravami masa. Krásné fotky, přehledné recepty, zajímavé tipy a praktické rady. Po přečtení můžu říct jen jedno - zbožňuju Františka Kšánu a hrozně ráda bych měla v našem městě taky takového báječného řezníka.






Na druhém místě bych vám ráda představila Chléb v hlavní roli od Mileny Volfové. Už nějakou dobu si peču vlastní domácí chleba (není to nijak komplikované, zvládne to naprosto každý, ani pekárna není potřeba, na požádání ráda poskytnu recept) a tak jsem chtěla zjistit co jiného se dá s chlebem ještě vymyslet. Kuchařka obsahuje jak základní recepty na chlebové těsto, tak i další slané i sladké chlebové varianty a různé tipy na pomazánky. Vřele doporučuji plněné slané muffiny ze strany 96, mám je vyzkoušené v několika variantách a ani jednou nezklamaly. Krásné fotky, jednoduchá grafika, recepty které fungují.





Jako další, ale ne v neposlední řadě, mě zaujala kuchařka Miroslavy Kuntzmannové S trochou nostalgie aneb jak se vařilo a jedlo za císaře pána. Knížka je členěná podle oblastí na českou, rakouskou, maďarskou, slovenskou, balkánskou a židovskou kuchyni. Najdete v ní klasické recepty našich babiček s nádhernými detailními fotkami ,nad kterými se vám budou jen sbíhat sliny. Kniha rozhodně není pro ty kdo drží dietu. Jsou to poctivé kalorické domácí časované bomby, které jednou za čas v rozumné míře rozhodně nemůžou být na škodu.





Kupujete kuchařky? Vaříte podle nich? Máte nějaký oblíbený recept nebo autora? Neváhejte se podělit. Mimochodem i tyhle krásné knížky najdete u nás v knihovně ;-)

  

úterý 18. března 2014

Knížky mého srdce

Dnes bych ráda napsala o dvou knihách, které si jsou velmi podobné a dotkly se mého srdce.
První z nich má dost neobvyklý název - Čáp nejni kondor.  Jedná se o 13 autobiografických povídek známé muzikantky a textařky Radůzy. Vypráví v nich o svých zážitcích, coby čtyřleté paličaté holčičky, která tráví své dětství u dědečka a babičky na vesnici. 
 Moc se mi líbilo jak autorka vystihla vnímání světa očima malého dítěte. S humorem, jednoduše a jasně vykresluje atmosféru československého venkova 70. let. Radůza je úžasná, temperamentní, energická ženská a stejný náboj jako z jejích písniček je cítit z její knihy. 


Druhý titul má také takové netradiční jméno - Koho vypijou lišky a i druhý příběh se odehrává v 70. letech. Napsala ho Lidmila Kábrtová a zvládla jsem ho přečíst během pauzy na oběd. Opravdu. Nešlo se odtrhnout. 
Příběh je vyprávěn z pohledu El, která vyrůstá v rodině kde táta bije mámu. Každá kapitola má přesně 50 slov, takže knížka připomíná barevný kaleidoskop útržkovitých vzpomínek, minipříběhů, které dohromady dávají celkový obraz  smutného dětství malé holčičky.
Moc se mi líbil styl vyprávění. Žádné slovo nebylo zbytečné. Když jsem měla hlasovat do Magnesii litery, tak jsem nezaváhala.A co vy, už jste hlasovali? Máte vy nějakou "svoji" knihu? Neváhejte a pište a hlasujte, máte čas do 28.března - odkaz zde.

A samozřejmě, obě knížky najdete u nás v knihovně ;-) 

pondělí 17. března 2014

Listování

Dnešní listování v prostějovském divadle bylo naprosto úchvatné. Při závěrečné scéně by byl slyšet i špendlík padající na podlahu jaké bylo napjaté ticho.... Kdo nebyl, může jen a jen litovat. 

A důležitá informace na závěr - Dobrý proti severáku má pokračování. Takže ti komu postavy Emmi a Lea přirostly k srdci a chtějí vědět jak to vlastně s nimi dopadne ať neváhají a pustí se rychle do čtení  Každé sedmé vlny.  Já si ji určitě nenechám ujít.

PS: Pokud chcete vidět jak to sluší Hejlíkovi v ponožkách a županu tak tady ;-)

sobota 15. března 2014

Dobrý proti severáku


Rozhodla jsem se žít zdravě. Nebo alespoň zdravěji.... No vlastně jsem si jenom místo čokolády vzala ke knížce jablko, abych se pořád nepřecpávala sladkým a nebyla ze mě brzo koule. A navíc - to "moje" jablko bylo děsně podobný tomu na zadní straně obalu, a tak zkrátka nešlo odolat.

Ale pojďme k obsahu. Dobrý proti severáku od neměckého autora Daniela Glattauera. Dva hrdinové, ona a on. Na začátku jedno malé nedorozumění. Záměna písmenka v emailové adrese postupně odstartuje lavinu korespondence mezi Leem a Emmi. Spolu prožívají svoje lásky a rozchody, touhy i zklamání. Postupem času mezi nimi vznikne důvěrný vztah, možná i láska.

Knížka se čte hezky, svižně, skládá se pouze z emailové korespondence mezi hlavními hrdiny. Celou dobu si v podstatě kladete otázku, jak tohle jenom skončí, potkají se nepotkají, začnou si spolu něco, nezačnou.... No pokud  vás téma zaujalo a chcete vědět jak to s nimi dopadne, určitě si knížku přečtěte a nebo si zajděte na Listování, mají ji zrovna na programu.

Najdete i u nás v knihovně ;-)

Pražská svatba


Tak tahle hubená knížka mě velmi mile překvapila. Obsahuje rozmanitou směsici povídek o lásce, sexu, porozumění i nenávisti. Četla se mi velice příjemně a padla na ni polovina studentské pečetě (třešňové, jsem hrozná). Celkem mě i mrzelo že jsem nestihla listování s autorem. 
Knížku doporučuji, pokud nehledáte nic konkrétního. Má v sobě od všeho kousek, vykouzlí úsměv i donutí k zamyšlení.  Ideální pro chladné zimní večery, horké čaje a mléčnou čokoládu.

Najdete i u nás v knihovně ;-)


Spánek

Znáte ten pocit, když se probudíte uprostřed noci, kolem vás ticho a klid a vy ne a ne usnout? Tahle útlounká knížka jednoho z předních japonských spisovatelů vypráví příběh ženy, která nespala 17 dní. Zvláštní, až snové vyprávění plné náznaků, nevyřčených otázek a nenalezených odpovědí. Při čtení padla za vlast krabička mozartových koulí (výčitky jsem měla až na půdu, ale byly výborné).

Pokud máte rádi krátké příběhy k zamyšlení, nevadí vám nejednoznačné konce a jste obdivovatelem grafičky Kate Menchlik, pusťte se směle do Spánku.

Najdete i u nás v knihovně ;-)

Aristokratky


Tak tyhle dvě krasavice mi došly kolem poledne 26. února. Měla jsem je sice půjčené a přečtené už dávno před tím, ale neodolala jsem a musela si je do svojí knihovničky prostě koupit. A navíc - v knihovně byla beseda s autorem, takže jsem ulovila i věnování s podpisem pana kastelána Evžena Bočka (mimochodem velice milý a příjemný pán, Milotice musím rozhodně navštívit). 
Dílka jsou to vskutku unikátní a povedená. Svěží, vtipné, oddechové, originální příběh ze zajímavého prostředí. Knížky jsou psány formou deníku devatenáctileté aristokratky, Čechoameričanky Marie Kostkové z Kostky, která se se svým otcem Františkem a matkou Vivien po letech vrací na rodinné sídlo do Čech. Zchudlé šlechtice čeká na zámku svérázné služebnictvo - hubatá kuchařka co si ráda "cvakne" ořechovky, paranoidní kastelán, hypochondrický zahradník a spousta dalších postaviček. O komické situace není nouze, místy jsem při čtení smíchy i slzela. Pokud hledáte nenáročné čtení k odreagování co se v pohodě vejde do kabelky, můžu vřele doporučit. 

Najdete i u nás v knihovně ;-)