Název: Půlnoční slunce
Autor: Jo Nesbø
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2015
Počet stránek: 213
Celkové hodnocení: *****
Krev na sněhu od krále severských detektivek Jo Nesba mě naprosto odrovnala a tak jsem si nemohla nechat ujít její pokračování s názvem Půlnoční slunce.
John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....
"Mlčky přikývla.
"To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce."
"Láska netrvá věčně."
"To nemůžete vědět."
Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
S předchozím dílem spojuje Půlnoční slunce pouze postava Rybáře, jinak se příběhy prakticky v ničem neprolínají. Jo Nesbø opět překvapil. Slunné vzpomínky na léto střídají chladnou zimní realitu. Krátký lyrický milostný příběh zasazený do divoké krajiny norského venkova s trpkou příchutí blízké smrti jednoduše chytil a nepustil.
Pokud se těšíte na nějaké dramatické vražedné scény, musím vás zklamat. Jistá míra násilí a napětí v knize samozřejmě je, ale tentokrát ustupuje víc do pozadí a větší důraz se tentokrát nachází na samotném příběhu a postavě Johna Hansena.
Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.
Mile překvapila i zvolená muzika. Monica Zetterlund, švédská jazzová zpěvačka, se svou něžnou písničkou Sakta vi gå genom stan (Pomalu procházíme městem), nebo Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista, rozhodně stojí za poslech.
John Hansen alias Ulf je, co se lásky i života týče, prostě smolař. Potřeboval peníze a tak upsal duši ďáblu, drogovému bossovi Rybářovi. A protože byl na takovou práci moc velký dobrák, udělal chybu. Chybu, která mu vysloužila přední místo na Rybářově seznamu mužů určených k likvidaci. Johnovi se však na poslední chvíli jako zázrakem podaří uniknout. Úkryt najde v zapadlé norské vesničce mezi Laestadiány. Azyl mu poskytne půvabná Lea, dcera místního kazatele a matka zvídavého a roztomile ukecaného kluka Knuta. Na neurčitou dobu mu pronajme jejich loveckou chatu, dokonce mu půjčí i manželovu kulovnici, což Johnovy šance na přežití mnohonásobně zvýší. Postupně se mezi nimi vyvine úzký vztah a když pak přijde zpráva, že se při lovu tresek utopil Lein muž, začne John, toužit po normálním životě víc než kdy jindy....
"Mlčky přikývla.
"To musí být hezké, mít někoho tak rád", pronesla. "Myslím, jako se mají rádi ti dva v písničce."
"Láska netrvá věčně."
"To nemůžete vědět."
Když jsem četla Krev na sněhu, nemohla jsem konec vůbec rozdýchat. Prostě jsem jen tak seděla, koukala do prázdna a nemohla tomu uvěřit. U dalšího dílu jsem byla napjatá a ve střehu do poslední chvilky, abych zavčas odhalila všechny autorovy návnady a nespolkla je. Popravdě jsem čekala mnohem dramatičtější konec, ale musím uznat, že i přesto se závěr povedl a já mohla jít po dočtení v klidu spát.
S předchozím dílem spojuje Půlnoční slunce pouze postava Rybáře, jinak se příběhy prakticky v ničem neprolínají. Jo Nesbø opět překvapil. Slunné vzpomínky na léto střídají chladnou zimní realitu. Krátký lyrický milostný příběh zasazený do divoké krajiny norského venkova s trpkou příchutí blízké smrti jednoduše chytil a nepustil.
Pokud se těšíte na nějaké dramatické vražedné scény, musím vás zklamat. Jistá míra násilí a napětí v knize samozřejmě je, ale tentokrát ustupuje víc do pozadí a větší důraz se tentokrát nachází na samotném příběhu a postavě Johna Hansena.
Opět nechybí pár ponaučení. Už vím, že sobi žerou lišejník, že joik je improvizovaný halasný sámský zpěv a lavvo je něco jako indiánský stan po sámsku. Angličtinu tentokrát Nesbø uložil k ledu a vystřídal ji exotičtějšími norskými a finskými slovíčky, což byla celkem příjemná změna.
Mile překvapila i zvolená muzika. Monica Zetterlund, švédská jazzová zpěvačka, se svou něžnou písničkou Sakta vi gå genom stan (Pomalu procházíme městem), nebo Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista, rozhodně stojí za poslech.
Tato "jednohubečka" měla zkrátka vše, co mám na knížkách od Jo Nesba ráda. Napětí, strohost i dávku něžného citu. Sice jsem měla pocit, jako by Nesbø na stará kolena lehce "vyměkl", ale popravdě se mi tato jeho nová poloha líbí. Už se těším, čím mě tento skvělý spisovatel překvapí příště.
Kdy Půlnoční slunce rozhodně číst
- máte rádi tzv. severské detektivky
- líbil se vám první díl - Krev na sněhu
- oceníte, když je v drsném příběhu i trocha té něhy a lásky
Kdy Půlnoční slunce rozhodně nečíst
- nemáte rádi knížky, ve kterých se ubližuje nevinným zvířátkům
- vadí vám sekty
- myslíte si, že Laestadiáni jsou divní
Za úžasný čtenářský zážitek děkuji Knize Zlín. Knihu Půlnoční slunce si budete moci pořídit již za pár dní, vychází 2. listopadu.
O autorovi
Jo Nesbø má narozeniny 29. března a tento rok oslavil 55 let. Narodil se v Oslu. Jeho maminka byla knihovnice a tatínek byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. V mládí hrál fotbal, chtěl se stát profesionálem. Po vážném zraněním se však musel svých snů vzdát a začít pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii a stal se z něj burzovní makléř a finanční analytik. Po večerech se věnoval hře na kytaru a skládání písní. S bratrem Knutem založil dokonce vlastní skupinu - Di Derre (pokud si je chcete poslechnout, můžete ZDE). V literárním světě prorazil se svojí sérií detektivek o Harrym Holeovi a knížkami pro děti s doktorem Proktorem v hlavní roli. Po roce 1997 se začal věnovat psaní naplno.
Mňa to fascinuje, ten autor ma stále prekvapuje. Celý celučičký čas som čakala niečo úplne iné. Poučená z predchádzajúcich kníh som si prestavovala všetky možné aj nemožné, tragické i otvorené, závery. A on ma i tak prekvapil. Mám ho rada :)
OdpovědětVymazatTaky jsem číhala, co bude. Jak v životě. Jeden si představuje různé katastrofické scénáře a pravda je nakonec tak prostá :)
Vymazat