pátek 28. března 2014

Jak mi hrabe z Hrabala


Dneska by se dožil sta let. Milovaný, nenáviděný, diskutovaný, zatracovaný, obdivovaný, nejčastěji překládaný český autor 20. století, Bohumil Hrabal. A tak jsem se rozhodla k jeho nedožitým narozeninám přečíst si od něj nějakou knížku. 


Abych se přiznala, zatím jsem, až do teď, od něho nic nečetla. A protože miluji Magdu Vašáriovou v Postřižinách (scény kdy k snídani dlabe řízek a zapíjí to pivem, když vyleze na komín s věčně hulákajícím Pepinem, nebo když si ostříhá vlasy a dostane od Francina na zadek , jsou naprosto geniální), tak jsem si řekla že zkusím Krasosmutnění, což je v podstatě pokračování Postřižin. 


A musím říct, že Hrabal nezklamal. Nádherné, poetické, něžné, krásně smutné i veselé povídky z Hrabalova dětství v pivovaru nás opět uvedou do období první republiky. Znovu se potkáváme s Francinem, jeho ženou, strýcem Pepinem a dalšími postavami hrabalova mládí. Takže pokud jste četli nebo viděli Postřižiny a líbila se vám ta nádherná maloměstská atmosféra minulého století, Krasosmutnění si určitě zamilujete.  

Mimochodem, v knihovně dnes taky slavíme Hrabalovy narozeniny. Na strategických místech jsou rozmístěny různé jeho citáty a je možno si je odnést s sebou domů a použít třebaa... třeba jako záložku a nebo si je vzít jen tak, pro radost, a nebo...






.... a nebo tak ;-)







Na závěr mi dovolte jednu citaci z Příliš hlučné samoty. Tak nějak mi to připomnělo, jak jsem se při čtení Krasosmutnění cítila.

"... já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru, tak dlouho až ta myšlenka se ve mně rozplývá, tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév."

Žádné komentáře:

Okomentovat