Co jsem si půjčila v knihovně a jaké to bylo

Ne vždycky knihy dostávám nebo si je kupuji, občas si je i půjčuji. V práci. Pro ty, kterým to uniklo, pracuji jako knihovnice. Co jsem si tedy domů odnesla tentokrát?

Lazar
Lars Kepler

Jako první román od manželů Androilových, kteří píší pod pseudonymem Lars Kepler, se mi do rukou dostal Písečný muž. Hodně mi připomínal Mlčení jehňátek a strašně mě bavil. Od té doby jsem toužila po dalším příběhu, kde by se znovu setkali vyšetřovatelé Saga Bauerová a Joona Lina. 

Po pár letech čekání je tato zajímavá dvojice zpět a s nimi jejich Nemesis - Jurek Walter. Sice zpočátku váháte, jestli Joona netrpí jen nějakým stihomamem a Saga nemá vidiny, ale je tomu opravdu tak. Kromě Jurka však mají spadeno ještě na jednoho ptáčka. Nebo spíš hlodavce...

"Muž neodpoví¨, jen si prsty pohrává s krabičkou zápalek na pultě. Barman chvíli stojí a pozoruje ho, čeká, jestli obr zvedne oči, a nakonec začne otírat pult zeleným hadříkem.

"Máte pěkné náušnice," řekne Erica a barman se zasměje.

"Díky," odpoví muž vážně. "Nosím je kvůli sestře, byli jsme dvojčata. Zemřela, když mi bylo třináct."

"To je strašné," zašeptá Erica.

"Ano," přikývne muž a pozvedne k ní další skleničku. "Na zdraví... jak se vlastně jmenujete..."

"Erica."

"Na zdraví, Eriko..."

"Na zdraví."

Muž vypije vodku, opatrně odloží prázdnou skleničku na pult a olízne si rty.

"Mě říkají Bobr."

(str. 106-107)

Kromě toho, že nosí náušnice a měří dva metry, mívá Bobr předtuchy. Dokáže vycítit, v jakém pořadí lidé v místnosti zemřou. Nutno dodat, že většinou jim k tomu  krapet pomůže.... 

Pozornost byla tentokrát hodně nasměřovaná na Sagu a její rodinu, ale i Joony jste si užili až až. Jediné, co mě na celé čáře zklamalo, byl Jurek. Autoři hodně popustili uzdu fantazii a udělali z něj geniálního vraždícího poloboha, který dokáže číst myšlenky a přežije vlastní smrt. Kdyby to nechali jen na Bobrovi (nemůžu si pomoct, ale u toho jména mi pokaždé zacukají koutky), bylo by to možná lepší.  I tak to byla celkem dobrá jízda a pár napínavých momentů jsem si hodně užila. 

Jak je dobrým zvykem konec zůstal otevřený, takže věrní fanoušci se můžou radovat, bude pokračování.

Kavárna v Kodani
Julie Caplinová

V pošmourném zimním období mě, mimo jiné, přepadla chuť na jednoduchý prvoplánový milostný příběh. Zvolila jsem Kavárnu v Kodani a rozhodně to nebyla vůbec špatná volba.. 

Hlavní hrdinka, Katie, pracuje jako PR v jedné reklamní agentuře. Její narychlo splácaná prezentace překvapivě zaujme dánského magnáta, který by do pošmourného Londýna rád přinesl, kromě svého zboží, i trochu dánského životního stylu.  Pověří tedy Katie zorganizováním výletu pro několik novinářů do Kodaně, aby jim předvedl, jak se správně užívá života. Ne všichni jsou z toho nadšení. Například Benedict Johnson je pozváním silně znechucen...


"Můžu mluvit s Benedictem Johnsonem, prosím" pronesla jsem svým nejlepším hlasem, radostně a přátelsky.
"U telefonu, " zaznělo na druhé straně trochu nevrle. Podle pár slov ale nemůžete člověka soudit.
"Dobrý den, tady Kate Sinclairová z agentury Machin Agency. Já - "
"Máte pět vteřin." Tentokrát se cynické nepřátelství v jeho hlase nedalo přeslechnout.
"Prosím?" V šoku jsem nechtěla věřit vlastním uším.
"Čtyři."
Měla jsem mu rovnou doporučit, aby provedl něco anatomicky neproveditelného, ale byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem do těch čtyř vteřin šla.
"Volám vám, abych se zeptala, jestli byste nechtěl jet na press trip do Kodaně, abyste zjistil, proč jsou Dánové pokládání za jeden z nejšťastnějších národů na světe. Jednalo by se o týden a jelo by se na různá místa, včetně Dánského institutu pro štěstí."
"Ne." A položil to. Oddálila jsem telefon od ucha a nevěřícně ho pozorovala."
(str. 30)

Samozřejmě Benedict shodou okolností na výlet pojede a kromě toho, že bude protivný jak bolavá pata, bude i okouzlující a sexy. Katy začne mít pro něj slabost a dopadne to přesně tak, jak to v podobných románcích dopadnout má.  

Zamilovaný příběh v dánském stylu byl okořeněný zajímavým prostředím, lehkým humorem, hygge a výraznými vedlejšími postavami novinářů. Nechyběla ani rozverná klišé milostných scén. Nejvíc mě pobavila věta "Zasáhlo mě to přímo mezi nohama." (str. 45), která byla použita ve chvíli, kdy si naši hrdinové poprvé řekli ahoj. 

Čtení Kavárny v Kodani mělo ale také svá pozitiva. Kromě toho, že jsem si pěkně literárně odpočinula a od srdce se zasmála, mám teď parádní přehled o tom, co je a co není Hygge a taky jsem si rozšířila svoje znalosti o dánském jídle. Například už vím, co je to Weinerbrod, Spandauer nebo Kanelsnegle.