Název: Východ
Autor: Andrzej Stasiuk
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2017
Počet stránek: 222
Východ. Země, kde zítra již znamená včera. Kolébka Slovanů a komunismu. Spousta lidí toto rozlehlé území vábí a láká. Mezi ně patří i Andrzej Stasiuk, který se o svojí "cestě ke kořenům" podělil ve své knížce Východ.
Východ je cestopisem i autorovou osobní zpovědí. Vyprávění prokládá svými vzpomínkami na dětství a zkušenostmi s komunistickým režimem. Dozvídáme se, co ho přimělo odcestovat a jak se z jeho pohledu změnily poměry ve východních zemích po pádu komunismu.
"Šeremetěvo 1 vypadalo jako autobusové nádraží v Lublinu. Rance, těsno a dusno. Nikde žádné místo. Taková nějaká nenadálá a nepochopitelná úspora prostoru. Do té doby jsem v životě potkal asi tak tři Rusy, a teď jich byl na mě celý dav. Pivo stálo patnáct zlotých a člověk musel dávat pozor, aby mu ho nerozlili. A pak, když už začali pouštět, tak nás hnali trapem. Rychle boty, pásky, elektronická kontrola tašek a kabelek. Normálně pokřikovali a poštěkávali. Člověk se svléká před cizími, je bos, kalhoty padají, šacují ho a do toho křičí: Skoreje! Skoreje! Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. Spíš ten nejhorší. Takové bylo uvítání v ruské zemi."
Ve svém vyprávění konfrontuje osobní vzpomínky se skutečností. Prostým a přesto košatým jazykem popisuje všední životy místních obyvatel. Všímá si detailů a dává je do historických a politických souvislostí.
Líbilo se mi, jak autor vnímá své okolí, jak ho popisuje. I když je to cestopis, Stasiuk ho mění na něco poetického. Je to ale teskná básnička. Při čtení vnímáte nejen kulturní rozdíly, ale i hmotný úpadek země.
Východ není kniha o turisticky lákavých destinacích. Je o obyčejných místech, obyčejných lidech a jejich obyčejných starostech. V knížce najdete desítky příběhů, desítky osudů. Některé veselé, jiné smutné, zkrátka takové, jaké píše sám život.
Tahle knížka mi hodně připomínala Kerouaca a jeho Na cestě. Najdete v ní hluboké myšlenky i prachsprostý kýč. Putování na Sibiř, do Mongolska a do Číny vás přenese do doby, kdy naší zemi ovládal komunismus. I my kdysi byli součástí východu.
Období komunismu je už za námi a okouzlení západem pomalu opadá. Věci, které dřív byli vzácné, jsou běžné. Jsme zahlceni konzumem a přebytkem všeho. Popadne nás časem taky touha vrátit se ke kořenům a jednoduchosti? Budeme hledat východisko ve Východu? Kdo ví. Pokud chcete tak nějak omrknout, k čemu vedly politické změny jinde a jak dnes vypadá země nekonečných možností, doporučuji si přečíst tuto knihu a udělat si vlastní názor.
Východ je cestopisem i autorovou osobní zpovědí. Vyprávění prokládá svými vzpomínkami na dětství a zkušenostmi s komunistickým režimem. Dozvídáme se, co ho přimělo odcestovat a jak se z jeho pohledu změnily poměry ve východních zemích po pádu komunismu.
"Šeremetěvo 1 vypadalo jako autobusové nádraží v Lublinu. Rance, těsno a dusno. Nikde žádné místo. Taková nějaká nenadálá a nepochopitelná úspora prostoru. Do té doby jsem v životě potkal asi tak tři Rusy, a teď jich byl na mě celý dav. Pivo stálo patnáct zlotých a člověk musel dávat pozor, aby mu ho nerozlili. A pak, když už začali pouštět, tak nás hnali trapem. Rychle boty, pásky, elektronická kontrola tašek a kabelek. Normálně pokřikovali a poštěkávali. Člověk se svléká před cizími, je bos, kalhoty padají, šacují ho a do toho křičí: Skoreje! Skoreje! Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. Spíš ten nejhorší. Takové bylo uvítání v ruské zemi."
Ve svém vyprávění konfrontuje osobní vzpomínky se skutečností. Prostým a přesto košatým jazykem popisuje všední životy místních obyvatel. Všímá si detailů a dává je do historických a politických souvislostí.
Líbilo se mi, jak autor vnímá své okolí, jak ho popisuje. I když je to cestopis, Stasiuk ho mění na něco poetického. Je to ale teskná básnička. Při čtení vnímáte nejen kulturní rozdíly, ale i hmotný úpadek země.
Východ není kniha o turisticky lákavých destinacích. Je o obyčejných místech, obyčejných lidech a jejich obyčejných starostech. V knížce najdete desítky příběhů, desítky osudů. Některé veselé, jiné smutné, zkrátka takové, jaké píše sám život.
Tahle knížka mi hodně připomínala Kerouaca a jeho Na cestě. Najdete v ní hluboké myšlenky i prachsprostý kýč. Putování na Sibiř, do Mongolska a do Číny vás přenese do doby, kdy naší zemi ovládal komunismus. I my kdysi byli součástí východu.
Období komunismu je už za námi a okouzlení západem pomalu opadá. Věci, které dřív byli vzácné, jsou běžné. Jsme zahlceni konzumem a přebytkem všeho. Popadne nás časem taky touha vrátit se ke kořenům a jednoduchosti? Budeme hledat východisko ve Východu? Kdo ví. Pokud chcete tak nějak omrknout, k čemu vedly politické změny jinde a jak dnes vypadá země nekonečných možností, doporučuji si přečíst tuto knihu a udělat si vlastní názor.
Kdy knihu Východ rozhodně číst
- máte rádi zajímavé cestopisy
- fascinují vás východní kultury, především Rusko, Čína a Mongolsko
- rádi cestujete a nemáte předsudky
Kdy knihu Východ rozhodně nečíst
- nesnášíte cestování
- návrat ke kořenům je pro vás ztráta času
- když někdo řekne komunismus, naskočí vám husí kůže
Za zajímavý čtenářský zážitek děkuji nakladatelství Kniha Zlín, kde kromě knihy Východ najdete i další skvělé tituly.
Andrzej Stasiuk je polský prozaik, básník, kritik a publicista. Mládí prožil v prostředí varšavského undergroundu, angažoval se v pacifistickém hnutí. Za dezerci z armády byl odsouzen k jednomu a půl roku vězení. V roce 1987 odešel z Varšavy a usadil se v horské vsi Wolowiec, nedaleko slovenských hranic, kde žije dodnes.
Debutoval prózou Mury Hebronu (Zdi Hebronu, 1992), v níž vylíčil své zážitky z vězení. Následovala Bílá vrána (1995, u nás 2012), příběh pěti mužů, odehrávající se v horách Nízkých Beskyd. Drsný a barvitý život obyvatel haličského venkova zachytil v prózách Haličské povídky (1995, česky 2001) a Dukla (1997, česky 2006). Se svými životními osudy nás seznamuje v knize Jak jsem se stal spisovatelem (1998, česky 2004). S ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem pak vydal knihu esejů Moje Evropa (2000, česky 2008). Za prózu Cesta do Babadagu (2004, česky 2009) obdržel polskou prestižní literární cenu Nike.
O autorovi
Debutoval prózou Mury Hebronu (Zdi Hebronu, 1992), v níž vylíčil své zážitky z vězení. Následovala Bílá vrána (1995, u nás 2012), příběh pěti mužů, odehrávající se v horách Nízkých Beskyd. Drsný a barvitý život obyvatel haličského venkova zachytil v prózách Haličské povídky (1995, česky 2001) a Dukla (1997, česky 2006). Se svými životními osudy nás seznamuje v knize Jak jsem se stal spisovatelem (1998, česky 2004). S ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem pak vydal knihu esejů Moje Evropa (2000, česky 2008). Za prózu Cesta do Babadagu (2004, česky 2009) obdržel polskou prestižní literární cenu Nike.
Knihu jsem ukořistila na Merendě a jsem na ní dost zvědavá, i když už teď tuším, že po přečtení Stalinovi dcery, asi nedokážu komunismus vidět jinak než jako katastrofu. Třeba mi kniha poskytne i jiný pohled.
OdpovědětVymazatJá si u ní spíš zavzpomínala na svoje dětství u babičky na vesnici. Jeden obchod s pultovým prodejem, chleba 2x do týdne na objednávku, nanukáč za odměnu v neděli. Děda s rukama jak lopaty, prababička s brejlema jak popelníky a žužu po kapsách, pstruzi za barákem v potoce... Nebylo to nic moc, ale bylo to takový jednoduchý. Jiný svět :-)
Vymazat