Náš všední život

Název: Náš všední život

Autor: Rikka Pelo

Nakladatelství: Kniha Zlín

Rok vydání: 2017 

Počet stránek: 454

Celkové hodnocení: *****

Před nějakým časem jsem si u Knihy Zlín vybrala ke čtení Faktor Churchil a byla jsem moc mile překvapená. Proto, když mi přišla nabídka na recenzi na další životopis, věděla jsem, že určitě nešlápnu vedle. Riikka Pelo je finská spisovatelka a ve své knize Náš všední život zpracovala osudy ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny.

Marina Cvetajevová vedla neobvyklý život. Narodila se v Moskvě roku 1892 do rodiny univerzitního profesora a pianistky. Vyrůstala ve vysoce kulturním prostředí. Od 10 let cestovala s rodiči po celé Evropě a plynně hovořila několika jazyky. V šestnácti jí umřela maminka, ve dvaceti se provdala za Sergeje Jakovleviče Efrona, vojáka, publicistu a novináře. Měla s ním tři děti Ariandu, Irinu a syna Georgije. Prostřední, Irina, ve třech letech zemřela. Žili střídavě v Moskvě, Berlíně, Paříži i Praze. Zažili první i druhou světovou válku, carské Rusko i stalinistický teror.

Autorka vynechala suchopárná data a zaměřila se na vztah matky a dcery na pozadí bídy a utrpení válečných i poválečných let. Na osudu dvou žen, které byly ve své době výjimečné a nezapadaly do všeobecných společenských norem, nám ukázala, jak válka a vládní systém semlel myšlení a osud nejednoho člověka.


"První výslech se odehrál hned následující noc.
Nenechali mě ani oka zamhouřit.
Stála jsem v cele, která přetékala ženami.
Dozorkyně nás tloukla gumovým obuškem po zádech, když nám klesla víčka na příliš dlouhou dobu.
Měla jsem oči těžké jako závaží a neustále se mi klížily.
Ve dvě hodiny v noci pro mě přišli, odvedli mě k výslechu a do cely jsem se vrátila v pět hodin ráno.
Bdění pokračovalo, dozorkyně nás bila, pokud sjme se pokusily v tlačenici jedna o druhou opřít a rvala nás nahoru, pokud se některé podlomily nohy.
Všechno bylo jako zpomalený film." 


Příběh se odehrává hned v několika časových rovinách. Autorka přeskakuje z let strávených v Čechách, kdy je Alje 7 let a žije s matkou ve Všenorách, a v Moskvě, kdy už je Ariadna dospělá, pracuje jako novinářka a snaží se zapadnout do rodící se socialistické společnosti. Do toho se různě promítají vzpomínky na život ve Francii, Německu, Moskvě, na válečné dny i bídu poválečného období.

Popravdě Marinu jsem těžce nesnášela. Sobecká, nepraktická ženská, která má dceru jen za jakýsi nástroj. Promítá do ní svoje touhy a ambice a v sedmi letech ji nutí psát eseje, poemy, básně. Nad psaní zkrátka není. Svými verši dýchá, žije, umírá a nutí k tomu i malou Alju. Sergeje, svého muže, miluje a zároveň jím opovrhuje. Není schopná normálního vztahu. Žije ve vlastních představách. Upíná se na dopisy svých obdivovatelů. Knihy pro ni znamenají víc jak rodina. Přesto si myslím, i když to její výchovu neomlouvá, že měla Alju svým pokřiveným způsobem ráda a chtěla pro ni jen to nejlepší. Inu, pokud láska není taková, jakou si ji představujeme, ještě to neznamená, že vás ten druhý nemiluje, jak nejlépe umí.

Ariadna zdědila talent po matce. Snaží se jí ve všem vyhovět, pomáhá jí, někdy to vypadá, že se o matku stará spíš ona než matka o ni. Přebírá zodpovědnost, miluje ji bezelstně, bezpodmínečně, dětsky. Dospělá Ariadna pak vnímá Marinu jinak. Vidí její chyby, neschopnost, neváží si jí, ale nedokáže se zbavit svojí podřízenosti vůči ní. Stejně jako se snažila vyhovět Marině, snaží se vyhovět ruskému systému. Zapadnout. Spolupracovat s režimem. Nevyčnívat.





Obě ženy mají bohatý vnitřní svět. Marina se tisíckrát zamiluje a tisíckrát je zrazena. Do všech svých citových výlevů jde naplno a zatahuje do nich i svoji dceru. Její nálady i muži se v jejím životě střídají závratnou rychlostí. Ariadna je proti ní stálejší. Je zajímavé přihlížet, jak malé nadané dítě vidí tento komplikovaný svět. Vytváří si rituály, zaklínadla, věří, že síla jejích slov dokáže poručit dešti. Zná matčiny výkyvy nálad, slabosti. Přizpůsobuje se jim. Věří, že když řekne kouzelná slova, bude zase dobře. 

Náš všední život nepatří mezi tituly, které přečtete jedním dechem. Ukrývá však skvěle napsaný příběh, který rozhodně stojí za pozornost. Nejenže  ukazuje neobvyklý vztah matky a dcery, ale zároveň věrohodně popisuje syrovost, bídu a chaotičnost tehdejšího světa.

Text je doplněn o úryvky z dopisů, básní a zápisků obou žen. Dodávají knize jistou symboličnost a křehkost. Hodně zajímavé byly i pasáže psané z pohledu malého děvčátka. Zaujalo mě její naprosto odlišné vnímání okolního světa. Bezelstná dětská láska, víra bez zkušenosti, čistý, dosud nepopsaný list.

Náš všední život je zkrátka dílo, na kterém si smlsne i náročný čtenář. Zanechá ve vás pocit smutku, nedůvěry i pochopení. Na konci jste tak nějak vděční, že žijete v míru, máte kde spát, co jíst a můžete si svobodně říkat a psát co chcete.

Riikku Pelo jste letos mohli potkat na Světě knihy. Já ji bohužel propásla a neskutečně mě to mrzí. Tak snad vás potěší, stejně jako mě, alespoň krátké video, ve kterém českým čtenářům představuje právě Náš všední život.

Kdy knihu Náš všední život rozhodně číst

• zajímá vás politické dění mezi světovými válkami
• čtete ruské spisovatele
• máte rádi příběhy neobyčejných žen

Kdy knihu Náš všední život rozhodně nečíst

• vadí vám knihy o týrání lidí
• máte k rusům silnou averzi
• nesnášíte ženy a spisovatelky k tomu

Podobné knihy

• Faktor Churchill

Za úžasný čtenářský zážitek děkuji Knize Zlín, v jejíž nabídce najdete i Náš všední život. 

O autorce

Riikka Pelo je finská spisovatelka a scénáristka narozená v roce 1972 v Helsinkách. Debutovala románem Talvaankantaja v roce 2006. Ve stejném roce byla kniha nominována na Runebergovu cenu a získala ocenění Tiiliskivi. Druhým románem autorky je kniha Náš všední život, vydaná v roce 2013.