Život před sebou

Dnes jsem si pro vás vybrala knížku francouzského spisovatele, diplomata a aviatika Romaina Garyho Život před sebou, za kterou v roce 1975 dostal Goncourtovu cenu. No aby jsme si to ujasnili, v roce 1975 jsem nebyla na světě a co je to Goncourtova cena a jak moc je prestižní netuším, ale jedno vím, kniha se mi líbila a tak o ní píšu.

Příběh vypráví o zvláštním vztahu malého devítiletého arabského chlapce Moma a vysloužilé židovské kurtizány Růženky, u které Momo vyrůstá. Momova matka si vydělává na živobytí jako prostitutka a o svého syna se nezajímá, otce Mohamed nezná. Paní Růženka vede jakousi mateřskou školku pro děti šlapek. Některé maminky jí posílají peníze pravidelně, o své děti se zajímají, jiné si vzpomenou jen občas. Většinu dětí si berou maminky příležitostně domů, Momo a dalších pár chlapců je u ní nastálo. Postupně, jak paní Růženka stárne, přichází o rozum. Nemůže chodit, prostitutky jí nechtějí svěřovat děti, postupně jich ubývá, až jí zůstane jen Momo. Nakonec se stará Momo o Růženku a ne ona o něj.

Kniha vykresluje svět z pohledu malého arabského kluka, který celý život žije na ulici mezi prostitutkami, pasáky a transvestity. To, co nám přijde děsivé a nenormální, on vnímá jako přirozenou a zcela běžnou věc a naopak. Vyprávění též ukazuje nemohoucnost člověka, syrovost stařecké demence, zoufalou potřebu chránit ty, co milujeme, touhu mít se kam a ke komu vracet.  

Zaujalo mě barvité líčení života malého chlapce, který vyrůstá na ulici, jeho myšlenkových pochodů a názorů. Celkem nedávno mě silně zasáhl tenhle příspěvek. Jde o fotoreportáž, která dokumentuje život dvou ruských narkomanů a jejich malé holčičky. Pokud vás zajímá, jak tyto děti vnímají své okolí, zkuste tuhle knížku. Veselá moc není, zato vás donutí zamyslet se nad pomíjivostí života a sílou dětské lásky.